Byla sem tam zavřená...

28. listopadu 2010 v 11:35 | abbina |  Zaslepení: Jak vidět neviditelné





Byla sem tam zavřená několik dnů. A proč ne? Teď už nebylo kam spěchat. Nebyl tu nikdo, za kym jít. Mohla sem jen čekat, jenže sem úplně nevěděla na co, nebo na koho. Shane zmizel, kdoví, co má za plány. Předpokládám, že chce hledat pomoc u bystrozory a získat tak spolehlivý úkryt a pomoc při boji proti těm zasranejm vymítačům. Emanuel se ještě neukázal, nevim, kde je, co se s nim děje, jestli je pravda, co říkal Shane… nemám o něm jedinou zprávu a to mě
přivádí k šílenství. Jedinou obranou je na to nemyslet. Na co mám pak doprdele ale myslet? Na Brendu, se kterou jsem se už měsíce neviděla? Akorát mě začně děsit představa, že je zavřená doma s rodiči, který jsou nejspíš pod vlivem kletby imperio. Navíc táta je někde zavřenej ve vězení… přísahám, že až se odtamtud dostane, nikdy už ho nenechám dělat tu podělanou práci. Riskovat život pro ty prachy, co mu platí, je čistý šílenství. Co když příště už nebude mít štěstí? Na to se ozve vždycky hlásek v mý hlavě, co se pořád snažim umlčet: "Co když tohle je to příště, co když se už nevrátí?". Ale ne, uklidňuju se, je tu přece Shane. Těch pár měsíců, co byl v tahu, byly pro můj život dost převratný. Nemám ani dostudováno, takže se zdá, že buď půjdu o školu dál, nebo prostě začnu pracovat. To záleží, jak se celá situace vyvrbí.
V tom se ozvalo zaklepání.
"Kdo je?" vyskočila sem z postele a chňapla po hůlce, namířila sem ji na dveře.
"To sem já, Emanuel."
Ze srdce mi spadl neskutečnej balvan a rozběhla jsem se, abych mu mohla otevřít. To, co sem spatřila ve dveřích mi sevřelo žaludek. Byl špinavej a oblečení na něm jen tak viselo v cárách, na mnoha místech bylo protržený.
Objala sem ho.
"Tohle musí přestat. To mám jako sedět tady a věčně umírat strachy, kterej z vás se už nevrátí?"
"Promiň, promiň, lásko." Spustil a přivinul si mě k sobě, líbal mě a hladil, šťastný, že mě zase vidí. Já byla ještě vřelejší, možná až divoká. Byla sem tak ráda, že se vrátil, strašně sem ho postrádala. Víc, než bych si byla ochotná připustit. Byl mojí oporou, byl ten, kterej mě vyslechl vždycky, když mě něco trápilo. Stal se pro mě tak důležitým, že jen těžko bych se bez něj obešla.
"Kéž by se všichni ty Vymítači udávili snídaní," prskla jsem zlostně po tom, co jsme se od sebe odtrhli.
"Jo, jsou to svině, ale nejsou neporazitelný. Dostaly sme několik z nich do pasti a teď už sedí v chládku. Celá akce se trochu protáhla."
"Trochu? Nebyl si tu skoro 5 dní!"
Emanuel si došel natočit vodu.
"Umírám žízní i hlady, ženo. Kde je večeře?"
"Tady…?" Zkusila sem a ukázala prstem na načatý balíček Bertíkových fazolek.
"Tak to si, moje drahá, můžeš strčit víš kam." Zasmál se a hodil po mě jednu z fazolek. Na oplátku jsem po něm mrskla celou hrst a poslala ho do sprchy, protože smrděl hůř než tchoř.
Mezitím, co se sprchoval, já počítala peníze, co nám ještě zbývaly. Odpočítala sem pár galeonů, dala si je do kapsy od džínsů a vyrazila do ulic pro nějaký to rychlý jídlo z bistra. O pár minut později sem byla zpátky s dvěma porcemi fish nd chips.
Jednu sem podala už čistýmu Emanuelovi a přisedla si k němu na postel.
"Díky zlato, si úžasná," vzdychl blaženě a letmo mě políbil. Pak se zakousl do svojí večeře a v příštích dvou minutách se věnoval jen a jen jídlu.



Byl to den jako každý jiný. Majitel děravého kotle si nás docela oblíbil. Neměl nejmenší problém, když jsme mu, nešťastně se tvářící, přišli oznámit, že nemáme peníze na zaplacení nájmu. Vzal to s úsměvem a vůbec se netvářil překvapeně. Jakoby s tím od počátku počítal. Řekla bych, že lepší místo pro začátek jsme si vybrat nemohli. A že to byly těžké začátky. Hledat práci v době, kdy na trhu práce byla o místa zoufale nouze, byl skutečně nadlidský výkon. Ale člověk zvládne leccos, když ví že musí, co si budem povídat. Neměla sem nic a nikoho, kdo by mi jen tak daroval finanční injekci. Táta stále nezvěstný, a žádat o pomoc zbytek rodiny sem odkládala. Emanuel se doma nemohl ani ukázat. Rodičů se na nic neptal, když se rozhodl vydat se na cestu životem po mém boku a jednoduše je stručně seznámil s fakty. Dál o tom nehodlal diskutovat, sebral se a od toho dne ho nespatřili. Chtěla sem je poznat, ale on byl nekompromisně proti. Žádala sem ho o to několikrát, protože ať už byli jakýkoliv, nezasloužili si nevědět o tom, s kým a kde se jejich syn nachází. Nebylo to fér. Jenže snažit se to Emanuelovi vysvětlit, bylo jen mrhání energií. Postupně jsem další pokusy vzdala, už jen proto, jak nevrlý a rozčilený byl pak po zbytek dne, kdykoliv jsem téma jeho rodičů nadhodila. Ale jak jsem řekla, byl čtvrtek ráno, my dva stále bez práce, situace stejně zoufalá… už příliš dlouho. Emanuel se akorát vrátil z hostince dole v přízemí.
"Máš tu dopis," zamával s vějířem bílých obálek, jeden vytáhnul a hodil mi ho do rozespalého obličeje.
"Co to je," zachroptěla sem.
"Myslim, že něco, co tě probere."
Zalepenýma očima jsem se podívala na obálku, roztrhla ji a do klína mi vypadla bílá kartička, posetá stříbrnými třpytkami.
"To je…" přečetla sem zběžně text, tištěný krasopisem a vykuleně se podívala na Emanuela, který se smířlivým úšklebem na půl pusy sledoval mojí reakci.
"Pozvánka na svatbu," přisvědčil Emanuel.
"Od Eriky!" zírala sem na obálku, neschopna uvěřit vlastním očím. "Ona snad není normální. Koho si sakra bere?"
"To fakt netušim," ušklíbl se výsměšně. "Řekl bych, že prvního, kdo byl ochotnej…"
Spražila jsem ho káravým pohledem. Ačkoliv od chvíle, co jsem se s Emanuelem dala dohromady, se mnou neprohodila ani slovíčko, urážky na její adresu mě dozaly stále rozčílit.
"Je od ní hezký, že nás pozvala."
"Nezdá se mi to. Nebylo to zas tak dávno, co kvůli nám dvěma způsobila scénu. Byla do mě zamilovaná… a teď mě chce na svatbě?"
"Přenesla se přes to. Určitě nám tím chce dát najevo, že se už přes to přenesla. Chce mír."
"Jo, možná," řekl Emanuel, ne příliš přesvědčeně.

Den D nastal. Eriččin den. Vzbudila jsem se se svíravým pocitem v žaludku, který způsobovala nedočkavost z toho, že uvidím opět své přátele a zároveň strach, že se něco pokasí a neproběhne to hladce. Dala jsem si důkladnou sprchu, oblékla si šaty, které jsem si nechala ušít podle vlastního návrhu v Příčné ulici a obula boty, co jsem koupila naproti Děravému Kotli, v Secondhandu.
"Tyjo, doufám, že budou mít bar zadarmo. Nechtěla bych tam bejt na suchu." Říkala jsem Emanuelovi, který si právě před zrcadlem pokoušel zavázat kravatu.
"Na to si měla myslet, než ses rozhodla dát polovinu svojí výplaty za tohle." Ukázal na moje nové stylish šatičky, na něž sem byla tak pyšná.
"Tobě se nelíbí?" nedokázala jsem skrýt lehce dotčený podtón v mém hlase.
"Jsou… neobvyklé."
Podívala jsem se do zrcadla. Moje sametové černé šaty sahaly nad kolena, sukně měla mnoho spodniček ušitých ze světlounce růžového plátna a stejné plátno, střižené do pravidelných obloučků, vykukovalo spod sametu podél výstřihu s tvarem čtverce se zakulacenými rohy. Rukávy byly dlouhé a punčochy opětnarůžovělé, celé ušité z krajek. Černé boty, uzavírající celou nohu až k nártu, stály na extrémně vysokém podpadku, takže moje nohy se zdály být delší než obykle. Přišlo mi úžasné, že je to celé můj výtvor. Ani nevím, kdy se takový návrh na šaty dostal do mé hlavy, ale jak tam jednou byl, nedokázala jsem to nechat plavat.
Ano, utratila jsem za to polovinu svého platu, ale já byla spokojená.
"No a co se ty o to staráš. Byly to moje prachy."
Emanuel neřekl nic. Oblékl si sako a vyzval mě, ať si pohnu, jinak přijdem pozdě.
Udělala jsem si make-up, zvýraznila silně oči a na rty jsem nanesla jen trochu lesku. Vlasům jsem přidala volume, konce zatočila do nepravidelných, velkých loken a vsadila do nich čelenku s velkou ozdobou jen na jedné straně, posetou růžovými, bílými a občas i jantarovými, jiskřivými kamínky. Podívala jsem se do dveří. Samozřejmě tam už nebyl, neobtěžoval se počkat.
Vyběhla jsem z našeho mrňavého příbytku. Našla jsem ho, jak sedí dole v hospodě a klábosí s hostinským.
"Ale, podívejme, kdo se konečně odtrhnul od zrcadla." Pronesl uštěpačně, když mě spatřil.
"Zavři zobák Emanueli. Ty peníze jsem si vydělala já, můžu si s nima dělat, co se mi zlíbí."
"Jo, jakoby sme byly v situaci, kdy můžem peníze rozhazovat na všechny strany."
Několik lidí se po nás zvědavě podívalo a většina už tak setrvala v naději, že uvidí roztomilou hádku mladého páru.
"Sakra, Emanueli! Já prostě… na tohle nemám. Měsíc za měsícem jen pracovat, ukrývat se v tom doupěti, věčně snášet tvoje nálady a hnusný poznámky. Doprdele, dyť já nemám ani kam utéct. Jeden mrňavej pokoj, ve kterym si věčně nasáčkovanej. Nemám ani minutu pro sebe. A když máme jednou za sto let možnost taky chvíli žít, dovol mi, prosím, prosím, UDĚLAT SI SE SVÝMA PENĚZMA, CO SAKRA CHCI!"
"Už dávno sme mohly mít normální byt, kdybys pořád neutrácela za hadry."
"Kdyby sis nechal vypomoc od rodičů, vůbec bysme tohle nemuseli řešit."
"Chceš po mně, abych šel požádat svý rodiče o peníze…? Aby sis ty mohla v klidu "žít" a nakupovat, co se ti zlíbí? Ty si neskutečná. Jak po mě tohle můžeš…"
"Víš co?! Je konec! Nedokážu žít s takovym sebestřednym, sobeckym sráčem!" vybuchla jsem. Do očí se mi draly slzy. Vztek mnou doslova otřásal. Kdybych já měla možnost pomoc jemu i sobě z tohohle stereotypního kruhu, z týhle nudy, z toho zasranýho systému "z ruky do huby", udělala bych to. Nenechala bych nás žít takhle. Táta by nám pomoh… jenže táta byl momentálně ze hry a jediný kdo zbýval, byli zazobaný rodičové toho idiota, kterej není schopnej přenést se přes svojí pýchu. Na mě se vůbec neohlíží a ještě mě seřve, když si jednou dovolim být trochu kreativní.
Nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo. Nenávistě sem si ho měřila pohledem. Spolkla jsem slzy a zamířila ke krbu. Bez toho, abych o něj byť jen zavadila pohledem, hodila jsem do krbu letax a vykřikla: "Bradavice!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gustav Gustav | E-mail | Web | 6. března 2012 v 15:10 | Reagovat

No jasnýýýý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama