Cesty osudu ...

15. října 2010 v 1:32 | abbina |  Zaslepení: Jak vidět neviditelné
Dvě nové kapitoly. Omlouvám se, vážně toho mám moc a není čas na psaní povídek. Snad Vám, věrným čtenářům, co tahle povídka vážně baví číst a nejste tu jen z kdovíjakých jiných blogařských zájmů, ze srdce děkuju! Právě pro vás to tu do půl druhý do rána smolim!!!:-)) Snad si kapitolky užijete.



Cesty osudu jsou vážně nevyzpytatelné. Před dvěma dny jsem poprvé okusila čaro milování a tehdy sme se tak nějak přirozeně dali s Emanuelem dohromady. V téhle chvíli můžu s jistotou říct, že nejde o lásku. Mluvím tu o vášni, o zvědavosti, která nás k sobě přitahuje jako magnet, ale především o samotě. Přesto, že jsme ráno oba museli v sobě posbírat vůli k tomu, abychom vůbec šli na hodinu, nakonec se to povedlo a my byli odtrženi jeden od druhého bez toho, abychom znali odpověď na to, co se vlastně mezi námi sakra stalo. Vztah bez lásky má však jednu ohromnou výhodu - neostýcháš se udělat první krok, nebojíš se riskovat odmítnutí, jednim slovem - nestydíš se. A tak jsem ho ještě ten večer pozvala na Astronomickou věž, abychom si to v klidu vyjasnili. Těch pár hodin tam nahoře pod hvězdným nebem bylo příjemných a uvolňujících. Zjistila jsem, jak dobře se v jeho společnosti cítim a zakusila sem jaké to doopravdy je, když ti kluk místo urážek skládá komplimenty, na což byl Emanuel hotový odborník. Bylo až neuvěřitelné jak radikálně se můj názor na jeho charakter zmněnil za tak krátkou chvíli. Nebyl namyšlený a arogantní… teda možná trošku, ale především byl sám. Byli jsme prostě dva lidé, co takhle zvládaj svojí samotu - jeden s druhým.


"Takže ty mi chceš tvrdit, že seš nejosamělejší kluk pod sluncem? Ty? Bradavický Casanova? To ti nežeru."
Emanuel se kysele pousmál a s povzdechem se zadíval na černočerné nebe.
"No jo, zní to divně. Ale věř tomu, že věci nikdy nejsou, jak se zdají bejt."
"Dobře, Emanueli Davisi, tak mi o sobě něco řekni." Vyzvala jsem ho s odlehčeným, lhostejně laškovným tónem, ale ve skutečnosti jsem na jeho "příběh" byla vážně zvědavá.
"O sobě? Vždyť o mně snad všechno potřebný víš. Jsem v havraspárskym famfrpálovym týmu… mám před sebou prej slibnou kariéru," mrknul na mě okem, jakoby říkal: "Heč."
"Tohle zrovna nemyslím." Namítla jsem.
"Jo já vim." Odmlčel se, aby si mohl olíznout své plné, sametové rty. "Ty ze mě chceš vytáhnout doznání o tom, kdo vlastně sem, ne jen co sem zač. A ty se na mě budeš dívat těma očima, co vidí až do žaludku."
"Slibuju, že budu koukat, jak nejnormálněji to půjde."
Nebylo lehký ho přesvědčit, aby se trochu otevřel. Musela jsem se otevřít nejdřív já jemu, aby mi začal důvěřovat. Pověděla jsem mu o pocitech, co mě poslední dobou svírají, o snech a chybách, kterých lituju. Zobecnila jsem to však, abych nemluvila o ničem konkrétnim.
"Umřela mi máma, to víš, ne?"
Tiše přikývl.
"Po tolika letech se znovu ukázala a pak, jakoby někdo jen tak luskl prsty a zase jí není. Odešla, tentokrát ale nadobro. Nevim ani jak se mám cejtit. Pomalu sem jí neznala, nepustila sem jí k sobě, když se o to pokoušela. Jenže tim sem zavinila jednu věc. Povedlo se mi zajistit, abych si nezbořila ideu o své dokonalé, krásné matce a… Já nevím… Představ si, když tuhle ideální maminku ze snů vidíš pak skutečně umírat v realitě. Byla tak silná, nesobecká…" Do očí mi vhrkly slzy. Rychle sem je setřela a nadechla se pro novou energii. "Byla prostě úplně jiná než já."
Emanuel horlivě zakroutil hlavou a chtěl na mě vychrlit horu krásných řečí o tom, jak skvělá sem. Zarazila sem ho.
"Neboj, nebudeš celej večer poslouchat mojí sebelítost." Ušklíbla sem se. "Ty máš oba rodiče, viď?" Zeptala sem se se samozřejmostí v hlase.
"Jo," hlesnul. Myslim, že sem nikdy neslyšela JO vyslovené nešťastněji. Trpělivě sem vyčkávala na pokračování.
"Myslim, že si nemám na co stěžovat. Svět mi leží u nohou. Naši sou až nechutně bohatý, inteligentní lidi, ve společnosti oblíbený a vyhledávaný. Mám cokoliv si můžu přát. Navíc, u holek mám většinou úspěch. Jenže," mezi obočím se mu objevila hluboká vráska pohrdání, "tyhle holky mě chtěj tak nějak jinak než by se mi líbilo. Sem něco jako trofej. Dívaj se na mě a zaškrtávaj fajfky u všech kolonek v jejich anketě "Pan Dokonalý". Splňuju všechny požadavky na vhodnýho kandidáta… tss." Zhnuseně si odfrkl. "Miloval sem to. Využíval sem je… aspoň dokud mi nedošlo, že ony mě využívaj přinejmenším stejně. Pokud jde o moje rodiče… skoro je neznám. Myslí si, že maj právo narýsovat mi život podle sebe, ale o to, co cítím, co vlastně chci dělat, se nezajímaj. Nepopírám, že mám dost volnosti… A taky dost prachů…" zasmál se. "To moje idiotský chování a obliba bejt středem pozornosti pramení z…"
"Ze samoty." Doplnila sem ho, když sem si všimla, že mu je zatěžko to vyslovit nahlas.
Radši jsme přešli na nějaké lehčí téma, které nám vyhovovalo mnohem líp, a pak jsme se už jen zastavili v kuchyni na horké čokoládě, dali si polibek na dobrou noc a vydali se každý svým směrem.

Ani mě nenapadlo, že bychom náš vztah měli nějak skrývat, protože sem ve vší té spleti bolestných událostí úplně zapoměla na věci typu Kdo se komu líbí. Erika, podle toho, co se mi afektovaně pokoušela namluvit, byla do Emanuela zamilovaná a ve snech si už malovala, jak super budou mít svatbu. Když sem se jí zeptala, proč zrovna on, potvrdila se mi jen doměnka, že naše blondýnka patří přesně do toho okruhu holek, co si odfajfkujou svých pár podmínek na dokonalého chlapa a shledají ho vyhovujícím.



Ranní vzduch byl chladný a voněl čirou svěžestí. Na obloze nebyl touhle dobou ani mráček, široko daleko jen stejnoměrně rozlitá azurová barva. Sluneční paprsky se proplétaly podzimním listím, zbarveným pohádkovými odstíny.
Shane byl už alespoň hodinu vzhůru. Seděl na polorozpadlé lavičce před srubem a žvýkal suchou housku, co zbyla ze včerejška. Trvalo to neskutečně dlouho, al nakonec se mu podařilo najít místo, kde ho nebudou hledat. Tuhle noc spal jako zabitý - beze strachu, že mu někdo ve spánku ukradne kletbou život. Ale kolik takových nocí ho ještě čeká? A vůbec… I kdyby tohle bylo to nejbezpečnější místo na světě, dokázal by se snad věčně krčit v ústraní? Po několika měsících bojů a honiček měl konečně čas se zastavit a zamyslet se. Zůstal najednou sám se sebou a musel tedy přijmout onu pravdu, co ho stavila před těžké rozhodování. Jestli se nepřidá k nim, nenechají ho být. A takhle se přece nedá žít! Musí se vrátit, potřebuje být pod ochranou ministerstva, potřebuje peníze a přístup k tajným zbraním, co vše tak ulehčují. Bojovat proti radikální skupině Vymítačů s téměř s holýma rukama, když oni sami mají v zajetí nejlepší odborníky na hůlky, zaříkadla, lektvary, kletby i historii, kteří jim dají návod, jak zskat nejcennější a nejmocnější kouzelnické předměty, je holý nesmysl. Už nejmíň stokrát visel jeho život na vlásku. Představa toho, že odprošuje Albuse a vedení bystrozorů se mu nijak nezamlouvala, vždyť byl ochotný riskovat život, aby do toho nemusel, bohužel ale jiné východisko neexistovalo, teď už to viděl.
Byl sám. Nikdo na celém světě nevěděl, kde je. Už měsíce si s nikým skutečně nepopovídal a to ho dohánělo k šílenství. Netušil, jak moc je pro lidskej život důležitej kontakt s druhými, vztahy, přátelství. Nikdy tomu nepřisuzoval velký význam, byl si jistý, že nikoho nepotřebuje, že se umí postarat sám o sebe.
Dojedl housku a skočil si dovnitř uvařit čaj. Srub měl jen jednu místnost, která obsahovala rozpadající se kuchyňku s plynovým vařičem, pár poliček, noční stolek, úzkou postel a krbová kamna. Podíval se z okna na jezero jen o pár desítek metrů dál. Viděl loďku, kývající se na vlnách a na chvli zatoužil, aby někomu patřila, aby ten někdo sem chodil rybařit a tudíš, aby mu mohl dělat společnost. Především Shanea sžíraly myšlenky na Connie. Od té pak vedlo přímé spojení k Brendě a Albusovi. Kudy se asi ubírá jejich život, co všechno změškal? Shane se tiše rozesmál a zakroutil hlavou, jakoby se podivoval sám nad sebou. Stýská se mu po nich, došlo mu totiž a nějak mu to celé přišlo směšné. Vždyť oni mají svoje životy, svoje problémy, svojí rodinu… na něj už si po té době ani nevzpomenou. K čemu taky? Nebyl nijak sdílný, spíš od sebe každého odstrkoval, určitě jsou bez něj mnohem šťastnější a spokojenější. Connie snad konečně pochopila, že byla zamilovaná do iluze, která není skutečná a ani nebude. Kdyby věděla… Jenže ona se to nedozví! Nikdy. Věděl, že by ho přestala milovat, a
co víc, koukala by na něj skrz prsty. Nechtěl, aby to tak bylo. Už nikdy by ho k sobě pak nepustila.
V polorozpadlém srubu vydržel sotva dva dny. Potom sbalil vše, co potřeboval k přežití a pěšky se vydal do nejbližší vesnice. Nemohl se přemisťovat. Vymítači měli prostředky, jak ho vystopovat a proto jeho jediným způsobem dopravy bylo létající koště a čas od času testrálové, když měl štěstí na ně někde narazit. Jednou dokonce risknul záchraný autobus, ale o pár hodin později měl své nepřátele v patách, tak to raději už více znovu nepokoušel.
Ve vesnici nakoupil nějaké jídlo a pití. Sedl si do hospody a objednal jedno pivo. U vedlejšího stolu obědval mladý pár s batoletem v kočárku. Pozoroval je. Ve skutečnosti z nich nemohl odtrhnout oči. Vypadali tak šťastně. Samozřejmě si to nepřiznal, ale pravda byla taková, že jim to záviděl. Záviděl, že našli místo v životě, věděli, kam patří a hlavně - našli jeden druhého. A teď spolu vychovávají dítě, které zahrnou lásku a nebude nic, co by pro něj neobětovali. Některé děti se hold narodí pod šťastnou hvězdou, pomyslel si a upil z půllitru před sebou. V tom se ozval děsivý zvuk, tak nehodící se do mudlovského prostředí, v němž se nacházel. Právě se sem přemístili tři kouzelníci. Jak ho tu sakra mohli najít? Oči, plné napětí mu zklouzly ke dveřím, které se v zápětí rozletěly a ony tři siluety v podivných hábitech vtrhly do hospody. Mladá rodina se zprudka, lehce pohoršeně otočila, aby zjistila, kdo to ruší nedělní klid.
"Rád tě zase vidím," usmál se na Shanea vítězně jeden z nich, na krátko ostříhaný blonďák, hůlku nekrytě napřeženou před sebou.
Shane se pomalu postavil. Jeho hůlka čekala zastrčená ve vysokých kožených botách. Sáhl po ní, ale blonďák nesouhlasně zamlaskal a vyslal kletbu, co ho odhodila ke zdi. Žena u vedlejšího stolu začala vřískat a její dítě ji instinktivně následovalo.
"Drž hubu!" štěkl na ní. Chvíli se zdálo, že se dáví a pak zklapla a posadila se zpět na místo. Chudák její manžel nevěděl, co si počít. Chránil jí a kočárek s miminkem vlastním tělem, i když věděl, že proti takovému soupeři nic nezmůže.
"Můžem to udělat venku. Nemusíme je do toho zatahovat, Gregore," mluvil Shane uklidňujícím hlasem.
"Jak velkodušné gesto, bratříčku." Ušklíbl se jeho protivník. Zabloudil pohledem zpět k rodince, potěšeně se usmál a v další vteřině dítě vyletělo z kočárku jemu rovnou do náručí. Kletbou oněmělá matka jen bezmocně otvírala pusu v němých výkřicích, manžel vystartoval proti Gregorovi, ale nedostal se dál než na dva metry od něho, pak byl znehybněn jedním ze dvou Gregorových pomocníků a padl jak kámen obličejem na tvrdou podlahu. Něco křuplo a Shane věděl, že se mu právě zlomil nos.
"Ts," odfrknul si. "Vážně, Gregore? Dělá ti potěšení mučit naprosto bezmocný mudly?"
"Potěšením, bratříčku, je mučit tebe. Škoda, že je nemůžeš zachránit." Rozesmál se.
"Chceš snad zabít mě, ne? Proč to takhle prodlužuješ?"
"Proč bych se trochu nepobavil. Mám dneska mizernej den, bráško, sem otrávenej a potřebuju si trochu zlepšit náladu. Byla by nuda jen tak tě zabít. Chci tě vidět při záchraný akci. Bohužel už poslední…"
Jeho kumpány to kdovíproč nesmírně pobavilo.
"Víš moc dobře, že zachraňování mudlů před váma byla moje povinnost, když sem ještě byl bystrozorem. Osobně mi sou ukradený."
"No tak fajn," pokrčil rameny a položil dítě na pult. Namířil na něj hůlkou a ještě než stačil pronést zaklínadlo, Shane světelnou rychlostí vytasil hůlku a vykouzlil kolem děcka ochraný štít. Oči mu zaplály vztekem a opovržením.
"Ty slizkej červe!" ulevil si. "Je to jen malý dítě!"
Později zalitoval, že se přestal kontrolovat. Shane ovládal nitrozpyt a tudíš věděl, co za kletbu se jeho takzvaný bratr chystal použít. Chtěl to nemluvně mučit cruciatusem. Shane jeho krutost šokovala. Věděl, že je blázen, ale tohle bylo moc.
"Tak přece…" dál se však nedostal, protože Shane doslova přeletěl místnost a osobně mu vrazil pěstí. Vyhnul se několika kletbám a když se rozplynul dým z bleskovýho souboje, co právě proběhl, držel v šachu jednoho z členů vymítačů.
"Si dneska ve formě, Shane." Pronesl blonďák opatrně.
"Vrať to dítě zpět rodičům a nech je odejít."
"Kladeš si dost troufalý podmínky… a přitom si v tak zoufale nevýhodný situaci." Rozesmál se. "Myslíš, že mě zajímá jeho život?"
"Zabiju ho a zbudete jen dva. Budu mít pak větší šanci na útěk. Co ti asi udělá Kirk, když se dozví, že kvůli pár mudlům, co se připletli do cesty, si mě zas nechal utéct."
Bylo vidět, že jeho slova na Gregora zapůsobila. Ještě chvíli přemýšlel, jestli je snad jiné řešení, jak z toho vyváznout bez ztrát, pak mávnul hůlkou a plačící dítě poslal zpět do kočárku.
"Zmizte," sykl na oba mudly, kteří se okamžitě klidily z hospody pryč. Manžel se na prahu ještě zastavil a hodil po Shaneovi napůl děkovný, napůl starostlivý pohled. Shane pokýval hlavou, ať pokračuje a tak se mudla otočil a pospíchal za svým synem a manželkou. Ocenil odvážnost a účast, kterou ten muž projevil. Běžně se mudlové nestarají o zdraví kouzelníků, kteří je vtáhnou do smrtelného nebezpečí, ať už záměrně, nebo omylem. Shane pustil rukojmího, jak zněla dohoda. Mozek se mu doslova vařil úvhami nad tím, jak se z toho do prdele dostane tentokrát? Nakonec zvolil osvědčenou taktiku udržení konverzace. Jak je známo, dokud se mluví, nevraždí se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 xXx xXx | 16. října 2010 v 16:50 | Reagovat

jee můj kocourek se jmenuje kirk :D:D

2 Carmelo Folds Carmelo Folds | E-mail | Web | 3. února 2011 v 1:36 | Reagovat

I personally recommend Hostgator for hosting. They are really professional, support is perfect and uptime good. Go to hostgator_dot_com and use "onecentcoupons" coupon code. You get first month just for free which is good deal.

3 Penize Do 24 Hodin Hotove Bez Dolozeni Penize Do 24 Hodin Hotove Bez Dolozeni | E-mail | Web | 30. dubna 2011 v 6:10 | Reagovat

Pujcky Bez Nahlizeni Do Registru

4 Pocumlat Pocumlat | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 14:54 | Reagovat

Pěkný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama