O pár hodin později...

27. srpna 2010 v 5:14 | abbina |  Zaslepení: Jak vidět neviditelné
Další kapitola plná nových odhalení a událostí. Snad se bude líbit:-)








O pár hodin později přišli tři doktoři v bílém promluvit si s tátou. Z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst, byl naprosto bez výrazu.
Pak přišel ke mně.
"Můžeme jí navštívit."
Přikývla jsem a chtěla jsem za ní do pokoje, ale Al mě chytil za ruku.
"Měla bys vědět, že tohle jsou její poslední dny." Zašeptal.
Znovu jsem přikývla, tentokrát se slzami v očích.
Byl to strašný pohled vidět ji připojenou na přístroje s tváří bílou jak smrt. Když mě uviděla, pokusila se o úsměv. Posadila sem se k ní a stiskla jí ruku.
"Sem tak ráda, že si tady Connie."
Její hlas, to, jakým způsobem říkala moje jméno, její vůně, to všechno podněcovalo můj pláč stát se neovladatelným. Zadržela sem dech, ale slzy se stejně valily z očí.
"Ty víš, že bych ti odpustila. Víš, že bych tě nenechala odejít."
"Věděla jsem to od začátku."
Bylo to tak dlouho, co přišla, co sem jí prvně spatřila. Poprvé sem si vážně přála, aby zmizela z mýho života tak rychle jako se objevila. Ale teď, někde v hlouby duše sem od začátku věděla, že jí k sobě nakonec pustím. Zapůsobilo na mě, že zůstala tak dlouho. Začínala sem jí věřit. Chtěla sem jí jen potrápit. Bože, sem taková husička blbá!
"Jak se cítíš?"
Vedle postele se objevil můj otec s hlubokou vráskou u kořene nosu.
Ann se usmála, zdvihla pomalu ruku vlivem ochablých svalů a přiložila mi jí něžně na tvář.
"Jak mi asi má být."
Zahanbeně sem zklonila hlavu, ale ona pokračovala.¨
"Jsem ve společnosti dvou nejdůležitějších lidí v mém životě. A tys mi právě odpustila neodpustitelné. Nikdy mi nebylo líp."
Dívala jsem se do jejích překrásných očí a nemohla uvěřit tomu, co se v nich zračilo. Ležela mezi všemi těmi přístroji, udržující jí těžkopádným působením mudlovské techniky na živu a v očích se jí leskly slzy štěstí. Pípání jedné z těch nepřívětivě působících krabicí s displayem jakoby odpočítávalo s každým stahem srdce vteřiny její existence na tomhle světě.
Ty oči však ve zlomku vteřiny změnily výraz. Ann se začala dusit, přišel záchvat a pronikavý pípající zvuk radikálně zrychlil. Najednou kolem nás byli doktoři, a aniž bych věděla, jak se jim to povedlo, odtáhli nás kamsi do pozadí z centra dění. Cítila jsem v sobě paniku, ale zároveň mě jiskra naděje utěšovala, že přece nemůže umřít teď. Bylo by to příliš krté a náhlé. Ať už si jí do země mrtvých povolával kdokoliv, neutnul by její kapitolu tak znenadání. Chybí spousta vysvětlení, tolik rozhovorů a momnetů, co jsme spolu nestrávily. Nesebere mi jí přece jen tak, bez možnosti na rozloučení. Do shonu doktorů, pokřikování, odstrkování mě dál a dál od postele mojí matky zaznělo ticho něčeho, co ve mně až doteď živilo plamínek naděje; pípání ustalo. Bylo mi jakobych plavala v oceánu, kde není břehu ani dna a kolem mě tají poslední zbytky kry, které bych se mohla chytit.
Muž v bílém plášti mě provedl dveřmi ven, proskleným oknem do maminčiným pokoje jsem viděla jak jedna ze sester přetahuje plátno mámě přes obličej.
"Ne."
"Dáme ti nějaké léky na uklidnění, bude dobře…"
"Ne, nechci… Mami! Ne!"
Poslouchala jsem jen nejasné impulzy v mojí hlavě. Táhly mě k ní, zpět. Běžela jsem, potřebovala jsem jí vidět do tváře. Nemůže být přece mrtvá! Stáhla jsem prostěradlo z jejího obličeje a uviděla tvář bez pohybu. Jediný pohled mi stačil k tomu, abych si uvědomila, že moje matka už tam není. Mohla bych s jejím tělem třást do nekonečna, stejně by se neprobudila. Zbyla po ní jen tichá, mlčící schránka. Zatlačili jí oči. Rozhlédla jsem se kolem, jistá, že někde blízko po mém boku mi bude stát otec, ale on tam se mnou nebyl. Odevzdala jsem se tedy do péče jednoho z doktorů na jeho nepřetržité naléhání. Procházeli jsme kolem pootevřených dveří. Rozpoznala jsem v nich tátu - zapíjející hrst prášku rozpoznala jsem ve svitu zářivek zřetelné stopy po slzách, zaschlé na jeho tvářích.
Dostala jsem také něco na uklidnění a pak už si jen pamatuji, jak nás Ambulance odvážela všechny zpět domů.

Vyrovnat se se smrtí někoho blízkého je nemožné. K tomuhle závěru jsem došla týden po smrti Ann. Drásá mi to duši, otravuje mozek, trhá srdce a nedopřává mi spánku. Jsem na dně a přesně tak i vypadám. Nesnažím se utápět se v žalu. Jde to samo. Nejde o to vyrovnat se s její smrtí. Jde o to najít způsob, jak s tím žít. Jde o hledání ztracené rovnováhy. Smrt je pořádná rýha na duši, která úplně mění její tvar a poznamenává vás na celý život. Mění váš pohled na věci kolem vás i na sebe samotného. Vykolejí vás to z trasy, vyřadí z funkce a nářadí na opravu se hledají dost těžko. Opravdu se snažím být normální, už jen kvůli tátovi. Jenže pak si vzpomenu na mámu a zdá se mi neskutečně nefér, že si tu tak v poklidu dál žijeme a máme před sebou roky života, zatímco ona… ona je jinde.

Brenda se musela vrátit do školy na naléhání ředitele a já zrovna před chvílí přesvědčila tátu, že bych měla následovat jejího příkladu. Došla jsem do fáze, kdy si uvědomuji, že se točím v kruhu myšlenek a všechno to obviňování ať už sebe, Boha a pak zase sebe nikam nevede. Chce to zaměstnat mysl něčím novým. Škola, učení - to bude výbornej lék.
A tak jsem se vrátila do starých známých komnat Bradavického hradu, mezi známé lidi, tvářící se jednou rozpačitě, pak zas soucitně… Byla bych fajn, kdyby nebylo té sovy. Zaklepala mi zobáčkem na okno v ten samý den, kdy jsem přijela. Seděla jsem na posteli a břečela, protože můj mozek mi právě odhalil novinku, že neexistuje žádná věc či fotka, co by mi Ann připomínala. Bylo to, jakoby se nevrátila. Nezanechala stopy. Hned vzápětí sem si milostivě připomněla, že za to můžu poděkovat sama sobě, jelikož sem jí od prvního dne od sebe zbytečně chladně odháněla. Samozřejmě jsem si jako vždycky musela zahrát na povýšenou arogantní krávu, se kterou si jen tak někdo zahrávat nebude. No a v tomhle rozpoložení mě zastihla ta obrovská sova s peřím skoro tak černým jaké mají havrani. Vyděsila mě k smrti, když sem jí zahlídla za oknem, protože takhle prostě sovy normálně nevypadají. Nejsou tak velké a jejich peří bejvá zbarvené světleji. Hlubokým nádechem sem uklidnila vyplašené srdce a otevřela. Sova mi odevzdala balíček, zamrkala jantarově žlutými oči a vzlétla. Koutkem oka jsem zahlédla podivný znáček vypálený zespoda do jejích pařátů. Komu asi tak patří? Můj zájem se stočil k balíčku. Jak jsem vzápětí zjistila, šlo o knihu, konkrétně o denník, podobný jaký si vedu já. Nevěděla jsem, že to dělá i někdo další. Podle červeného obalu s květinovými vzory jsem soudila, že patří dívce, možná stejně staré jako jsem já. Zvědavě jsem jej otevřela a odkryl se mi jasný výhled na jméno vlastníka, napsané na první stránce. Mozek se mi odkrvil tak rychle, že jsem sebou málem sekla o podlahu. A to jméno tam zářilo dál, černým inkoustem na čistě bílém papíře, jakoby mi posměšně říkalo: To není noční můra, takhle vypadá tvoje realita. Bylo to jako vidět ducha, který nemizí a nezanechává ten ulevující pocit, že nejspíš šlo jen o přelud. Stálo tam: Denník Cathrine Sandersové.

To co dříve byly jen nepotvrzené domněnky nabylo rychle skutečného tvaru. Jedna noc probdělá nad Kattyiným deníkem vysvětlila pravé důvody jejího počínání. Seděla jsem na Astronomické věži a přinejmenším hodinu jsem hypnotizovala trávník několik desítek metrů pode mnou zahalený v černotě půlnoci. Jen sem tam tak seděla a tiše nenáviděla samu sebe tak hořce a vztekle, že jsem vážně uvažovala o tom, že skočím dolů rovnou po hlavě. Ten denník mě zmiňoval často, nepojednával o mě však tak, jak bych se popsala já - jako bezcitnou hloupou a sebestřednou nestvůru, ale jako její hrdinku a vzor. Bylo mi ze sebe na nic. Katty byla v hlubokých depresích už dávno před tím než spáchala sebevraždu. Měla dokonce předepsané pilulky, které ovšem přestala brát po tom, co zjistila, že jí to otupuje mysl a krade inspiraci a kreativitu k jejímu milovanému focení. Podle toho denníku si její matka našla ten rok přítele, co Katty psychicky týral. Zesměšnoval jí na veřejnosti i doma a její vlastní matka při každém konfliktu stranila jemu. Bylo neuvěřitelné, že dívka vyrůstající v takových podmínkách byla schopná zachovat si nějakou špetku sebeúcty. Zažívala doma takový peklo a psychické mučení od lidí, kteří by jí měli zajistit bezpečí a měli by být zdrojem lásky, co nehasne ať se stane cokoliv a to vše v období puberty, kdy je lidská duše nejzranitelnější. A pak ve škole… nedočkala se ničeho jinýho než holek, co se prohlašovaly za její kámošky, ale byly až po uši ponořené ve svých vlastních, trapně ubohých a hloupých problémcích, žasnoucích nad svojí vlastní úžasností. A já byla zdaleka nejhorší, pokud si dobře pamatuju. Vzdor tomu, Katty ke mně vzhlížela, což to dělalo ještě horší. Každou nepromyšlenou blbost, co sem vypustila z hlavy si do toho deníčku zapisovala a oslavovala její naprostou pravdivost. Přitom to všechno byly tak pokřivené názory na věci, kterým jsem vlastně ani nerozuměla. Nikdy jsme s ní skutečně nesoucítili. Bylo tam tolik volání o pomoc, tolikrát prahla po našem zájmu a zároveň se styděla si o něj říct. Jen doufala, že si třeba jednou všimnem… Byla tak nešťastná a ztracená a přesto se s námi pokoušela tvářit co nejnormálněji a vesele, ne snad aby zapoměla na domácí šikanu a zaměstnala hlavu něčím veselejším, ale proto že se bála, že o nás přijde pokud bude příliš často mimo. Bolelo to strašně- vědět, že Katty neměla tušení jak moc nám na ní záleží. A ještě víc bolelo vědět, že sme jí nedaly jediný důvod si to myslet. Chovaly jsme se příliš chladně a neosobně, když nás potřebovala.
Stále říkám "My". Mluvím v množném čísle a nemám na to právo. Holky by byly mnohem pozornější vůči jejím problémům, kdyby je neovlivňovaly moje věčné řeči, co povýšeně tvrdily, že člověk musí bejt upřímnej a jednat na rovinu a že milosrdná lež je pro slabochy. Ničila jsem jí možnost najít si skutečně blízkou kamarádku. A ukradla sem jí naději na lásku, kterou tak toužila najít.
Utřela sem si mokrou tvář kapesníkem a zamířila dolů po schodech. Cítila jsem, že mě opouští chuť k životu, naděje na lepší zítřky… zůstalo ve mně jen znechucení nad svojí osobou, štípavý stud a nekonečný stesk a samota.

Na druhý den sem si zavolala všechny do pokoje, který mi byl přidělen na moji vlastní žádost. Chtěla jsem být oddělená od ostatních. Potřebovala sem svůj prostor. Ukázala sem jim denník. Prozradila sem, za jakých okolností sem je dostala a že netuším, kdo by měl zájem na tom posílat její denník mě. Rozhodně to byl někdo, kdo chtěl, abych se cítila ještě hůř. Brenda zuřila. Chtěla okamžitě zahájit pátrací akci a najít odesílatele, aby mu, podle jejích slov, mohla nakopat tu tučnou prdel tak, že mu jí budou muset dát do sádry. Já si především vzala stranou Jenny. Odtáhla sem jí až k jezeru, kde jsem věděla, že budem mít zajištěnej klid.
"Jenny…" nevěděla sem jak začít. Dívala sem se do jejích nechápavých očí, očekávajích nějaké vysvětlení toho tajnůstkaření a ptala se sama sebe, co mám sakra asi říct.
"V tom deníku," pokračovala sem opatrně, "je něco o tobě. Něco, o čem si mi nikdy neřekla a nevim, jestli ses s tim někdy svěřila komukoliv kromě Katty… Vytrhla jsem tu stránku z jejího deníku, protože nemůžu holkám zabránit, aby ho četly celej, ale o tomhle svým tajemství si rozhodni sama."
Podala sem jí útržek papíru. Třásly se jí ruce, když si ho ode mě brala. Rozevřela list s celkem jasnou předtuchou, co tam bude, a tváře se z bledé barvy změnily v nachovou. V tom listě stálo Kattyiným písmem, že Jenny - holka o které sem si myslela, že ji znám skrz naskrz - je zamilovaná do někoho tady v Bradavicích. Jenže to není kluk. Je to holka.
"Mohlas to tam nechat." Zamumlala Jen a papír bez milosti podpálila hůlkou. "Všechny o tom ví."
Šokovaně jsem na ní pohlédla, zkoumajíc, jestli mluví pravdu. Ani se na mě nepodívala a odešla.
Proč mi o tom neřekla? Nesvěřila se mi s něčím tak… velkým. Jakoby mi zatajila část svý identity. Nebylo to fér. Ale jakto, že neměla problém říct o tom ostatním. Jen mě přeskočila, jakobych byla vzduch. Jindy by mě to rozčílilo, zklamalo, nebo uvedlo do hlubokých egoistických úvah o tom, že to bude nejspíš tím, že tou holkou do který je zamilovaná sem já. Ve stavu, v němž sem se ale zrovna nacházela, mě to dohnalo k jedinému - k pláči. Brečela sem nad tím, jak špatná kamarádka asi sem a kolik lidí mi ještě tak nevěří. Slzy mě nakonec unavily tak, že sem usnula. Tak, jako už i sedm nocí předchozích, jsem se i tuhle probudila zhruba ve tři ráno, spocená úzkostí a stresem, co ve mně vyvolávaly nejrůznější noční můry. Jenže tentokrát, ve chvíli, kdy jsem se rozhodla jít napít vody, do společensky, mě přepadl záchvat. Jinak to nazvat neumím. Nevím, co se to se mnou stalo. trvalo to krátce, ale mě to přišlo jako věčnost. Přímo uvnitř hlavy my začaly ječet i šeptat hlasy. Ty hlasy něco říkali. Něco naléhavého, ale já jim nechtěla rozumět. Přidávaly na intenzitě, až začaly být vzteklý a dorážely téměř bolestně na můj mozek. Pokoušela sem se zacpat si uši, házela jsem sebou, křičela, ale oni nemizeli. Někdo u mě rozsvítil a chytil mě pevně do náručí. Poznala jsem podle vůně, že je to Emanuel. Měl pokoj hned vedle toho mýho, takže nebylo nijak překvapující, že mě slyšel. Přivinul si mě na hurď a pořád opakoval, že to bude dobrý, konejšil mě tim jemnym, bezchybnym hlasem, až sem tomu skoro začala věřit. Když viděl, že mě záchvat přešel, odvážil se povolit trochu ruce. Měl oblečené jen kalhoty na spaní.       Nahá hruď, nahé ruce, co mě ještě před chvílí objímaly a zaplavily mě tak velkou vlnou bezpečí a klidu, jakou jsem už dlouho necítila. Podívala jsem se mu do očí, pak na rty, co nasávaly dech rychleji, než bylo obvyklé. Pohladil mě po tváři, jakoby mi chtěl říct, že se ho nemusím bát a zastrčit mi pár vlasů za uši. Vpíjel se pohledem do mých rtů, až se nakonec odhodlal naklonit a překonat těch pár zbývajících centimetrů mezi námi a políbit mě. Ohromeně jsem si uvědomila, že polibek opětuji a že se mi to líbí víc, než by asi mělo. Ale on byl tak ochranitelský a silný… Poddala jsem se mu, nechala jsem ho zajít, jak daleko se jen odvážil. Přenesl mě do postele a z opatrných polibků se staly náruživější a chtivější. Nebránila jsem se. Naopak. Pocítila jsem neskutečné vzrušení, které jen umocnilo, když se zapojily i jeho ruce. Pomalu jsme začali jeden z druhýho sundávat kusy oblečení a navzájem se prozkoumávat, stále ještě trochu vyděšení z toho, co se děje, ale příliš vzrušení jeden druhým na to, abychom přestali ve jménu zdravého rozumu. Později, když sem si psala zápisky do notýsku, jsem si s podivným pocitem vítězství smíšeného se smutkem uvědomila, že tu noc jsem ani jedinkrát nepomyslela na Shanea.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sawarin Sawarin | Web | 27. srpna 2010 v 21:14 | Reagovat

Takže, kapitola se ti vážně povedla. Začátek byl smutný, ale nádherně napsaný. Pak se mi líbil ten odstavec smrti blízkého. Moc hezky podané myšlenky. A pak deník Katty? Docela nečekané, ale ten úplně konec je pro mě ještě nečekanější. A opět si neumím představit, co bude dál následovat. Jinak se mi ještě líbilo, jak celá kapitola je plná děje. Není to jen tlachání, opravdu se tam něco děje, ale zároveň s tím se celý kapitola točí kolem charakteru hlavní hrdinky. Dva v jednom..:) Jako vždy se těším na pokračování.

2 Jenny Jenny | 29. srpna 2010 v 20:42 | Reagovat

Vyrazia jsi mi s kapitolou dech.Myslela jsem, že dáš mamce víc času si popovídat s Connie. Ta noc se Samuelem byl další šok. Velice mě zajímá jak budeš pokračovat dál a jestli se Connie z depky nějak dostane....

3 Paige Paige | 30. srpna 2010 v 20:30 | Reagovat

Skvěle  podaná kapitola, stalo se toho tam tolik a líbí se mi, jak se to vyvíjí. Není to zromantizované, celý ten příběh zní realisticky jako něco, co by se skutečně mohlo stát (když pominu existenci kouzelnického světa), hlavně ta krutost toho, že Connie tak rychle a nečekaně přišla o matku a plus ty další věci, co jí v poslední době potkaly a které ji přiměly změnit své názory a pohled na svět. Líbí se mi, jak v průběhu tvého příběhu dospěla, že to není žádná slavná extra vyjímečná hrdinka ale obyčejná holka, normální chybující člověk. Jediné, co mi trošku vadí je, že se možná až moc utápí v sebelítosti a nedělá žádné "pokroky" - ale to je zas možná věc charakteru, který jsi jí přidělila:)
Ta věc s Emanuelem pak už byla jen taková třešnička na dortu:)
Takže celkově velice zajímavá kapitola, nádherně podaná, písnička se mi ke kapitole výborně hodila a ještě víc umocnila tu depresivní ponurou atmosféru. Vážně působivé, čekání, jak vidím, se mi vyplatilo:)
Btw. Jinak bych se chtěla zeptat na Letopisy proklatých časů..., budou ještě někdy??:´( :))

4 xXx xXx | 30. srpna 2010 v 21:45 | Reagovat

Uuu konečně se mi Connie začíná líbit, k té změně se dostala sice dost krutým způsobem, ale lepší než nic!!a s Emanuelem na to vlítla překvapivě rychle, ale když se ted tak hezky vybarvil... :)
A ráda bych se připojila k Paige a taky trochu zaprosila o pokračování Letopisů :):D prosíky, prosíky a na vrch cukříky!!

5 Tereza Tereza | Web | 2. září 2010 v 20:13 | Reagovat

Zvu ke čtení romantické e-knihy pro dívky o Marině, která musela do vílího gymnázia a v něm potkala elementární bytosti: elfy, víly, mořské panny, nágy (napůl lidi, napůl hady), dryády, kentaury atd. Mezi nimi hledá matku a svou lásku. Netuší, že je vílí princeznou.
Čte se zdola na pokráčko od 1 až do 39. Druhý díl vzniká během léta, už jsou tam  kapitoly ze sekundy,  a jak se dělá horoskop.

6 Free Free | 22. září 2010 v 21:04 | Reagovat

Tak doprkený ohrady hne se tady s tím? Vážně mě to čekání nebaaaaaa, bude se v těhle supr povídce pokračovat?

7 Marty Volbert Marty Volbert | E-mail | Web | 4. února 2011 v 19:36 | Reagovat

I personally recommend Hostgator for webhosting. They are really professional, support staff is perfect and uptime very good. Go to hostgator_dot_com and use "onecentcoupons" voucher code. You get first month just free which is good deal.

8 Pujcka Ihned Pujcka Ihned | E-mail | Web | 1. května 2011 v 20:22 | Reagovat

Recenze Na Rychla Pujcka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama