"Co děláš tam nahoře?"

7. srpna 2010 v 11:58 | abbina |  Zaslepení: Jak vidět neviditelné
Právě sem se vrátila z dlouhého pobytu v Salamance a hned přidávám kapitolu k Zaslepení. Máte právo bejt na mě naštvaní za to, jak nepravidelně a v dlouhých intervalech přidávám kapitolu, ale slibuju, že Srpen bude aktivnější:-)

Malá rekapitulace předchozích kapitol: Connie se dozvěděla, že Shane jí podvedl s nějakou čarodějkou. Přimíchal se do toho její otec, kterému byla odhalena nepříjemná pravda, že jeho dcera je zamilovaná do kluka z jeho bystrozorského týmu, kterému ani trochu nevěří. Shane přiznává, že s Connie chodil ze strachu, že jinak by mohla prozradit jeho tajemství o jeho původu. Al ho pošle na misi do Austrálie ze které se už nikdy nemá vrátit zpět ke Connie. Než odešel, naposledy se vkradl do ložnice Connie, aby jí mohl vidět, ta se však probrala a pod tížící atmosférou a hrzbou, že jeden druhého už neuvidí, bylo řečeno spoustu věcí, které by si SHane radeji nechal pro sebe. A tak jí tu vzpomínku ukradl. Brenda však celou scénu viděla taky, odmítá se však s Connie o vzpomínku podělit. Al později "unáší" Connie ze školy, aby jí dal šanci sblížit se s její matkou. Connie má však v úmyslu jí pěkně potrápit za to, co jim udělala před sedmnácti lety.


OoOoO

"Co děláš tam nahoře?" ozval se hlas, který bych tu ani v nejmenším nečekala. Shlédla jsem dolů z koruny stromu a s pootevřenou postavou pohlédla na postavu, šklebící se u kořenů.
"Lezu za tebou," zahlásila Brenda a vyšvihla se na nejspodnější větev. Byla jediná osoba, která věděla, jak tohle místo zbožňuju. Tenhle strom otvíral výhled na celou naší nevýznamnou, milou osadu, protože byl na samém vrcholu nejvyššího kopce v okolí. Jakoby lidé tady neměli přírody dost, většina z nich navíc vlastnila malé pozemky za městem, kde si pěstovali svojí zeleninu a vůbec veškeré biopotraviny. Brenda dosáhla vycíleného bodu a usadila se na vedlejší větvi rostoucí skoro ve stejné úrovni.
"Co tu sakra děláš?" kroutila sem nevěřícně hlavou. Pokrčila rameny.
"Měla sem jedinečnou příležitost ulejt se ze školy."
Svitlo mi. Táta jí určitě přemluvil, aby přijela a domluvila mi ohledně mé matky. To mu bylo podobný- manipulovat s lidma.
"A cože si radši nejela navštívit svojí milující rodinu?"
"Pche," protočila oči v sloup. "Neviděla sem je od chvíle, co poslali do háje Shanea."
Při vyslovení jeho jména se zadrhla a střelila po mě letmo opatrným pohledem.
"Mám děsnej hlad. Pojďme se najíst. Snažila sem se ve vlaku přemluvit tu babu s vozíkem, aby mi dala sandwich zadarmo… příšerný, jak sou lidi neoblomný, pokud jde o prachy."
"Cože, ty si jela vlakem?" vyjekla jsem rozhořčeně, že sem málem spadla z větve podemnou. "Táta tě ani nenechal přemístit?"
"Neměl čas. Věnoval se práci. Prej tam chtěl poslat někoho, kdo by mě přemístil, ale boss mu to zatrhnul."
Přikývla jsem. Brenda si mě změřila pohledem.
"Co ti je? Pořád se ti stejská po Shaneovi, nebo jde o něco jinýho."
Zmínka o Shaneovi mi znovu navrátila vzpomínku na "ukradnutou část paměti" a zavadila o dosud nevyléčenou ránu v srdci.
"Shane se neukázal?"
Brenda po mě hodila lítostivýmn pohledem a opřela se o kmen stromu, aby měla větší pohodlí.
"Já si vážně myslim, že Shane z tvého života odešel. Ale někdo jinej,
mnohem důležitější, se objevil, ne?"
Narážela na mojí matku.
"Doba, kdy sem jí potřebovala je už dávno pryč. Tvoji rodiče nepatří mezi nejlepší na světě, ale aspoň čas od času se staraj. Neutekli a nenechali tě vlastnímu osudu."
"No mě ne, ale táta zřejmě nejmíň jedno svoje dítě opustil. Shanea."
"Shane… Jakoby ten někoho potřeboval." Odfrkla jsem si s posměšnou bolestí v hlase.
Brenda chvilku mlčela a pak po mě hodila pohled, který říkal; OK, vzdávám se!
"Dám ti tu vzpomínku. Ale … jestli se to Shane někdy dozví, zabije mě. Stáhne mě z kůže."
"Sama si řikala, že už ho neuvidíme. Tak se nemáš čeho bát."
"Bojim se jen toho, že měl pravdu, když řikal, že takhle to pro tebe bude lepší." Zamumlala Brenda. "Razíme?" Řekla s novou energií. "Mám děsnej hlad a tvůj táta prej před chvílí objednal pizzu."
"Už zase?" nakrčila jsem nos, protože tenhle týden to bylo už po čtvrté za čtyři dny, co objednával pizzu.
"Hej!" píchla mě do boku při pohledu na můj kyselej obličej. "Lepší než kdyby vařil ne?"
To byla čistá pravda. Když táta vaří, znamená to připravit si zásoby popcornu a brambůrek, abychom v noci neumřely hlady.


"Už se to nese dámy," zahlásil táta od dveří, tlumeně poděkoval poslíčkovy co doručil tři ještě horké pizzy a donesl nám je do obýváku. Jediné světlo vyzařovalo z televize, kde dávali nějaké romantické drama, na kterém mohla Brenda oči nechat.
"Chudák holka. Bejt jí, poslala bych ho k vodě." Poznamenala, jak si naslepo odtrhávala jeden trojúhelníček pizzy, s očima přilepenýma k obrazovce.
Mlčela jsem. Uvnitř mě se něco změnilo, když sem potkala Shanea a přesto, že mi prý ze života navždy odešel, zanechal v mé duši zmatek a tak nějak všechno bylo vzhůru nohama. Před pár měsíci bych bojovně, přesvědčená o své pravdě, podpořila Brendu. Často sem si libovala v hlásání lehce feministických názorů, zastávajíc vždy ženské pohlaví. Věděla sem tak málo o lásce a troufala si říkat toho tolik. Dneska jen tiše mlčím a v duchu si říkám, že se té dívce v televizi vůbec nedivim. Dávala mu další a další šanci. Dříve bych jí znechuceně ohodnotila jako příliš slabou na to, aby se postavila na vlastní nohy a stala se nezávislou, silnou dívkou, která žádné kluky nepotřebuje ke štěstí. Dnes sem obdivovala její odvahu, že riskuje opětovné zranění srdce znovu a znovu… takové to vnitřní zranění co se léčí tak těžko a jizvy vždycky zůstávají.
"Kdo nemá rány, vysmívá se jizvám." Šeptla sem.
"Řikalas něco?"
Al vzhlédl roztržitě od pizzy.
Zakroutila jsem hlavou, ústa pevně sevřená.

Zrovna sem se natahovala pro třetí kousek pizzy, když se venku za okny rozezněly sirény. Všichni sme vylekaně nadskočili. Ambulance zaparkovala u bytovek hned naproti nám. Táta vyskočil na nohy a sledoval dění venku s široce otevřenýma očima. Úplně zkameněl.
Jeho reakce mě popravdě překvapila. Samozřejmě, že si dělám starosti o naše sousedy, ale konec konců, nejsme s nimi nijak spříznění a ani neudržujeme žádné hlubší vztahy… Ledaže… Ta myšlenka mě uhodil do hlavy tak nečekaně
a zdála se být tak pravděpodobná! A čím víc sem se dívala na tátu, tím pravděpodobnější byla.
"Tati, co se…"
Táta se najednou rozběhl ven ze dveří. Ve světle lamp jsem mohla rozpoznat jak z domu na nosítkách vynášejí nějakou ženu. Nemohla jsem vidět kdo to je, bylo to moc daleko. Vyběhla jsem za otcem a Brenda mě následovala hned v závěsu.
"Kam jí vezete?" křičel Táta a mě už bylo jasné, o koho se jedná. Žluté vlasy jí překrývaly oči a zbytek kyslíková maska, ale stačil jediný pohled abych věděla, že to mojí matku strkají do útrob mudlovské ambulance.
"Kam jí vezou?" slyšela jsem samu sebe řvát na tátu. "Co se jí stalo?"
Zatímco jsem se tam snažila zjistit to nejdůležitější, uvědomovala jsem si zároveň, jak strašně rychle a hlasitě mi buší srdce. Chvíli mi trvalo uvědomit si, že to je strach, co způsobilo to divoké bušení srdce; panický strach, že o svojí matku přijdu podruhé.

To je snad zlý sen! Copak nemůže bejt v mym životě chvilka klidu? Jsem už unavená z toho neustále čelit novým a novým dramatům a stát před rozhodnutími, mezi kterými neumím volit… Já už chci mít pokoj!
Probudila jsem se do zářivýho světla a tak mým očím chvilku trvalo přivyknout si. Hodila jsem do automatu hned vedle nás pár minci a stiskla tlačítko. Ven vypadla plechovka s Kolou. Potřebovala jsem něco, co mě probere a táta mi doporučil tohle. Koupila jsem jednu i Brendě a pripoměla jí, že tu s náma nemusí čekat a může si jít lehnout domů. Ta jen mlčky zakroutila hlavou a obrátila do sebe celou plechovku.
Co se týče táty, ten oči nezamhouřil. Ano, pomalu mi docházelo něco, co rozhodně neulevilo mému svědomí. Můj otec byl do mé matky stále zamilovaný.
Nebo mu na ní přinejmenším opravud hodně záleželo. A já se opět ukázala jako sobec století a vyhnala ji od nás. Musel se tolik přemáhat, nedat najevo, že k ní vůbec něco ještě cítí, jen abych neměla pocit, že svým rozhodnutím o ní snad nějak ovlivnim jeho štěstí. Ani mě nenapadlo přemýšlet nad city někoho jinýho než nad svými vlastními. Ach, ty hloupá, hloupá krávo! V tuhle chvíli sem se nenáviděla přinejmenším stejně jako ten den co zemřela Katty. Najednou jsem cítila slané slzy, co mi vnikly do koutků rtů. Vyhla jsem se pohledu Ala a Brendy a zmizela na záchodě. V zrcadle se na mě díval odraz mého já. Strhaná, na dně, s temnými kruhy pod očima. Asi před třemi hodinami sem se dozvěděla skutečný důvod toho kde moje matka vzala tu odvahu vpadnout mi znovu do života. Měla rakovinu a už nějakou dobu ví, že jí moc času nezbývá. Rozbrečela jsem se. Já už prostě nemám sílu! Nesmí mi umřít další blízký člověk, nesnesla bych to.
Ucítila jsem, jak mi někdo pokládá velké, těžké ruce kolem ramen. Byl to táta. Políbil mě a řekl, ať se netrápim. Rozbrečelo mě to ještě víc. Byl ke mně vždycky tak ochranitelský. Miloval mě nade vše a já si to nezasloužila.
"Tati," podařilo se mi vykoktat mezi vzlyky. "Já... já se hrozně omlouvám."
Přitiskl si mě na prsa.
"To je dobrý Connie, holčičko."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťka Peťka | E-mail | 7. srpna 2010 v 17:54 | Reagovat

aaa, super :) už sem se nemohla dočkat! :)
to s tou Connieinou mámou... zajímalo by mě, jak to s ní nakonec bude... a co Shane? hele, neřikej mi, že zmizel nadobro... tak jak? :D co nejdřív další kapitolu! :D

2 Sawarin Sawarin | Web | 7. srpna 2010 v 23:13 | Reagovat

No páni.. Teď mi vážně došla slova. Mám pocit, že mě nenapadají ta správná, co by mohla vyjádřit mé pocity z této kapitoly.
Vážně mě fascinuje tvůj způsob psaní, protože dokážeš člověka hned prvními řádky vtáhnout do děje a nejde přestat číst.
Taky se mi líbí, i když už jsem to nejspíš  říkala, jak jsou tvé hlavní postavy krásně nedokonalé jako normální lidé, ale člověk si přesto oblíbí.
A co se týče konkrétně této kapitoly. Ten konec jsi popsala úžasně. Někdy poznáme, že nám na něčem záleží, až když to ztrácíme. A to jak si to Conniino uvědomění si toho všeho. Že ona ji nechce ztratit a pak kvůli Alovi. Vážně povedená kapitola. Těším se na pokračování. Opět netušíc, co se může stát.:)

3 Abbina Abbina | Web | 8. srpna 2010 v 11:45 | Reagovat

Ach Sawarin...miluju tvoje komentáře:-)))Ty prostě rozumíš tomu co píšu.
Díky za koment holky

4 Kami Kami | 8. srpna 2010 v 21:34 | Reagovat

Huráááá tříkrát hurá, tedy hlavně další kapitolce. Myslela jsem že už se nedočkám. Méňe hurá to bulení jak želva a dusivý pocit na duši:-(Krásně smutná, soucítím s Connie a honem další prosím....

5 Lenka Lenka | 17. srpna 2010 v 20:34 | Reagovat

Nečekala jsem takový zvraty, zvlášť to s mámou a jak to plánuješ se Shanem? Objeví se ještě? mOC mě zajímá co vymyslíš pro příště. Kdy plánuješ další kapitolku?

6 Calvin Sikkema Calvin Sikkema | E-mail | Web | 4. února 2011 v 19:36 | Reagovat

I personally advise Hostgator for webhosting. They are truly professional, support staff is perfect and uptime very good. Go to hostgator_dot_com and use "onecentcoupons" coupon code. You get first month just free which is nice.

7 Shara Semasko Shara Semasko | E-mail | Web | 6. února 2011 v 7:57 | Reagovat

I personally suggest Hostgator for hosting. They are really professional, support staff is perfect and uptime nice. Go to hostgator_dot_com and use "onecentcoupons" voucher code. You get first month just free which is good deal.

8 Podobne Pujcky Jako Kesovka Podobne Pujcky Jako Kesovka | E-mail | Web | 30. dubna 2011 v 6:09 | Reagovat

Rychla Pujcka Bez Prijmu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama