To je blbost...

27. dubna 2010 v 0:17 | abbina |  Zaslepení: Jak vidět neviditelné




"To je blbost. Nemůže se jen tak vypařit z našich životů a neříct ani sbohem, to prostě..."

"On už sbohem řekl. Důvod, proč ti nenechal vzpomínku, byl ten… no vlastně, mejma slovama, důvod je ten, že je to pořádnej kus vola, ale podle něj to bylo to nejlepší, co moh udělat. Nechtěl, aby sis dělala naděje, nebo na něj dokonce čekala. Řikal, že lepší bude, když si ho zapamatuješ, jako toho parchanta, co ti zlomil srdce. Ze špatný zkušenosti se člověk vyléčí, nebo dokonce vyjde silnější, a proto si myslel, že nejlepší bude ti nic nevysvětlovat ani se neomlouvat nebo loučit, protože by to mohlo snadno sklouznout do nostalgie, pak do odpouštění a vyznání lásky a kdoví, co ještě a o to těžší by pak bylo zapomenout."
Brenda se odmlčela. Propíchla mě pohledem, jakoby čekala rozhořčení, nadávky nebo hodně radikální vyjádření nesouhlasu. Ale já mlčela. Potřebovala jsem čas vstřebat všechny ty nový informace. Trvalo jen několik vteřin, než na mě dopadla tvrdá pravda. On se nevrátí. Prostě odešel. Nevrátí se. Je konec.
"Proč se teda nedržel plánu a nezačaroval nás všechny, abysme se neprobudily. Mohl by si v klidu popovídat s tebou a nemusel by se namáhat s paměťovým kouzlem."
K mému údivu se Brenda pousmála.
"Tohle je asi nejhezčí část příběhu a sem ráda, že ti jí můžu říct, po všech těch ne zrovna romantických pravdách."
To sem teda zvědavá.
"Vlezl k nám oknem. Neskutečně potichu, jak kočka. Nebylo možný, aby kohokoliv vzbudil. K jeho smůle, já už byla vzhůru. Nemohla sem usnou, pořád sem přemýšlela o tý věci v Prasečí hlavě, jestli budem mít problémy s ředitelkou, jestli nám zatrhnou famfrpál, co bude s Shanem a taky o Jeffovi, no prostě měla sem hodně materiálu k přemýšlení. Instinktivně, (vážně se mě neptej proč, sama to přesně nevim), sem předstírala nehybnou, neškodnou spící. Přešel k Erice a Jenny a začaroval je. Pak namířil hůlkou na tebe a chvíli se jen tak díval. V tom si ze spánku zamumlala jeho méno. Divný, co? Jakobys vycítila, že je v místnosti. Zarazilo ho to. Kleknul si k tvojí posteli a odhrnul ti vlasy, co ti padaly přes ksicht. Pak se odhodlal a políbil tě na čelo. Jenže tebe to probudilo. Pohled na něj tě teda probral úplně, málem si vyskočila z kůže. A on málem taky, jak to nečekal. No a pak následovala dlouhá rozmluva, kde ste jeden druhýmu něco vyčítaly, už si to nepamatuju přesně…"
"Jak jako že si to nepamatuješ, pro mě to je důležitý!"
"Proč prosimtě? To ti tu mám sehrát divadlo? Nějaký kecy typu proč si mi to udělal atd.? Tak to zas ne, tak sme se nedomluvily."
"Jenže já to musim vědět. Musim znát do detailu, co řikal a jak se přitom tvářil, jak u toho gestikuloval, kdy zvyšoval hlas, kdy zaváhal, zamrkal víckrát, než je obvyklý, prostě všechno."
"Málem sem zapoměla na tu tvojí zálibu v rejpání se v lidskym charakteru a analyzování…"
"Dáš mi tu vzpomínku zpátky." Přerušila sem jí. Neptala jsem se, prostě sem jí to rozkázala. Věděla sem, že ze soucitu teď pro mě udělá všechno a toho bylo potřeba náležitě využít.
"To zas ne, už takhle sem toho řekla dost. Shane mě zabije, jestli…"
"Shane se nic nedozví, jak si už řekla sama, stěhuje se do Austrálie a nemá v úmyslu se vrátit zpět, takže nechápu, čeho se bojíš."
"Já nevim, dala sem mu slib."
"Kouzelníka? Nebo snad neporušitelnej slib."
"Naštěstí byl ještě tak zblbnutej z tebe, že ho něco takovýho ani nenapadlo."
Měla jsem v úmyslu pokračovat v naléhání. Nechtěla jsem jen tak bez boje opustit myšlenku na Brendinu vzpomínku. Bylo to to jediný a nejmenší, co mi tu zanechal, předtím, než se rozhodl vytratit z mýho života. Měla jsem dost sil se prát a to jen proto, že jsem si zatím nepřipustila fakt, že Shane je pryč. Ve skutečnosti sem ani na vteřinu neuvěřila, že už ho neuvidím. Bylo to až příliš hladké a bez pozdvižení. V tom vztahu mezi námi byl sotva začátek, natož nějaký konec. Kromě toho, to já sem byla v pozici něco ukončovat, ne on. A teď mi tady kdosi chce tvrdit, že prostě odešel a že ho nikdy neuvidím? Nikdy je moc dlouhá doba. Nikdy si neumím ve svých sedmnácti letech představit. Nikdy může říct někdo, kdo vypráví příběh, co se už stal a byl uzavřen, ale ne deník psaný ze dne za den. Nebudu to brát v úvahu. Nevěřím na nikdy.
"Brendo, co teď? Už sme běhali dost!" ozval se vyskoý hlásek jedné z žaček dole na hřišti. Brenda se okamžitě chytla příležitosti vyklouznout z téhle patálie.
"Sorry, musim…"
"Nemysly si, že to tak nechám." Křikla jsem, ještě než zmizela v útrobách schodů pod vyvýšenými tribunami.


Během uplynulýho týdne jsem udělala hned několik věcí. Poslala jsem na Arcanum Artium svojí esej, doufajíc, že není ještě pozdě. Konec konců, vždycky můžu říct, že jsem jí poslala už dávno, jen se zatoulala sova. Schválně sem proto vybrala tu, co působila velmi staře a senilně a modlila se, aby něde v půli cesty nezhebla. Kromě toho jsem podnikla tajnou cestu do Prasinek, kde jsem koupila Myslánku za všechny svoje našetřený peníze, který teď byly všechny v tahu. Za všechno se dneska platí, i za vlastní vzpomínky.
Dennodenně jsem najížděla zas a znovu na téma o vzpomínce, ale Brenda si vždycky našla důvod, proč se vytratit.
"Mám hodinu."
"Ještě jsem neudělala ani jeden úkol."
"Famfrpál."
"Jeff, sorry, ale musím se mu někdy věnovat."
"Píšu rodičum o prachy, teď vážně nemám náladu řešit tvoje milostný problémy."
"Di už s tim do hajzlu, Connie, copak toho nikdy nenecháš?! Nechci, aby se mi někdo vrtal v hlavě!"
Nevim, proč z toho dělala takovej problém. Měla jsem teorii, že možná mi Shane řekl něco ne zrovna hezkýho a tak sem za ní jednoho dne přišla, abych jí ujistila, že mě už nic nezraní, že nemám žádný očekávání a že ať už Shane v tý vzpomínce říká jakkoliv bolestný věci, slibuju, že nebudu nešťastná.
"Věř mi, už sem se přes něj přenesla. Je to fajn, vážně."
Ale mohla sem stejně dobře mluvit do stromu. Pořád tvrdila, že nechce, aby se jí někdo hrabal v hlavě.
Bylo by došlo k pěkný hádce, kdyby se tam nezjevil můj otec s úchvatnou novinkou.
"Zařídil sem ti tejden volno."
"Co?" vyjekly sme všechny čtyři u snídaně. Ještě před minutou jsem bělela strachy z představy, co asi udělá profesor na formule, až zjistí, že sem se na jeho předmět přes víkend dočista vysrala a teď…
"Proč?" zamračila sem se podezřívavě.
"Pane Potter a nechtěl byste mi taky zařídit pár dni voraz?" ozvala se Erika. Al se na ní ušklíbnul.
"Ty máš voraz sedm dní v týdnu, Eriko."
"No to je taky fakt." Uznala a začala si brousit nehty pilníkem.
"Co se děje tati?"
"Vysvětlím ti to cestou, jdeme."
"No to teda nejdeme. Tenhle tejden píšem haldu testů. Nenechaj mě to dopsat."
Musela sem si zahrát na pečlivku, když k tomu mám příležitost. Kromě toho, stále sem mu neodpustila tu věc se Shanem a tak sem byla ochotná odporovat při každý příležitosti.
"Už sem ti zbalil. Testy si dopíšeš příští tejden, je to zařízený."
"No ale příští tejden píšem další, jak se to mám asi všechno naučit?"
"Connie," řekl Al tím nebezpečným tónem, který sem často slýchávala, když komentoval Shanea. "Deme."
Nezbývalo mi nic jinýho. Nechápající sem zanechala svojí snídani netknutou, objala sem se s holkama a vyrazila na školní pozemky.

Táta nemluvil. Přemístili sme se asi třista metrů před dům. Táta stále neřekl ani slovo, Nevydržela sem to ticho.
"Mohl bys mi aspoň naznačit…"
"Lepší bude, když si to vyříkáte mezi sebou." Zamumlal jen, jak jsme stoupali po domovních schodech.
Otevřel dveře. V chodbě ležely moje kufry. Z kuchyně se ozval šramot a v další sekundě se mezi dveřmi objevila ženská postava. Blonďatá hlava s hezkou tváří se na mě dívala. Byla tu zas. Moje matka.
"To proto?" podívala sem se chladně na Ala.
"Poď si sednout." Vyzvala mě a ukázala na židli u kuchyňského stolu.
S krátkým zaváháním sem jí poslechla.
"Connie," zpustila. "Je mi líto, že sem s tebou nebyla v době, kdys mě potřebovala. Vim, že mi to asi nikdy neodpustíš, ale… Jen mě nech ti to vynahradit, aspoň teď. Žádám tě o to, abys mi dala ještě jednu šanci."
"Jenže mi tě už nepotřebujem." Řekla jsem rozhodně a zadívala sem se jí zpříma do očí, aby poznala, že to myslím smrtelně vážně. "Tys o nás nestála, odešla si. Rozhodla ses tak sama. Fajn. Nebudu ti nic vyčítat, ale nechtěj po nás dávat ti nějakou šanci. Ty sem nepatříš. Nejsi moje matka, neznám tě. A ani tě znát nechci."
"Connie…" začal táta, ale já ho přerušila.
"Doufám, že jí nechceš začít bránit. Tahle žeská ti zlomila srdce a nechala ti na krku batole. Snad nemyslíš vážně, že jí teď jen tak necháme vpadnout do života."
Otočila sem se zpět k matce.
"Už sem ti to řekla jednou. Nechci bejt nezdvořilá, ale nechápu, jak se vůbec odvažuješ to po nás chtít."
"Connie prosím. Já… já si nechci hrát teď na poctivou matku, jen si myslím, že bys mě měla znát. Stěhuju se do bytu hned naproti vašemu domu. Jen tě prosím… vem to na vědomí. A kdybys… kdybys měla cokoliv… myslím tím, můžeš kdykoliv přijít. Kdykoliv."
Na to se zvedla, věnovala tátovi jeden letmý pohled a odešla.
"Connie, měla bys jít za ní." Řekl po chvilce Al.
"No to snad nemyslíš vážně. Doufám, že ses do ní znovu nezamiloval, nebo tak něco, to bych asi…"
"Nechápeš to? Tady nejde o mě a o ní. Chce poznat svoje dítě. Vyčítá si, co provedla."
"No to jí trvalo pěkně dlouho, než si to začala vyčítat."
"Člověku trvá, než sebere odvahu…"
"Sedmnáct let?"
"Některým i dýl. Zlato…jen nad tím přemýšlej. Nikdo tě nenutí do rozhodnutí. Je to jen na tobě. Ale než jí odsoudíš… než uděláš něco, čeho budeš litovat, rozmysly si to pořádně. Lidi dělaj chyby. Ale každej si zaslouží druhou šanci. Nauč se odpouštět."
S tímhle pitomým proslovem mě nechal v kuchyni.
Jistě. Každej si zaslouží druhou šanci. To zní moc hezky, ale představa, že mám dávat druhou šanci ženský, kterou před sedmnácti lety omrzelo přebalovat špinavý plenky malýmu děcku a tak si radši zdrhla užívat života, mi vůbec nevoněla.
"Zaslouží si to." Hlesla sem. Zas se mi chtělo brečet. Vypochodovala sem po schodech nahoru do svýho pokoje a během několika vteřin sem usnula.

Probudila sem se do slunečného rána. Ospalá sem sešla do kuchyně, abych si dala corn flakes s mlíkem. Ovanula mě úžasná vůně vajíček smažených na másle se slaninou. Ale počkat, táta přece snídaně nikdy nedělá. Samozřejmě to byla ona.
"Dobré ráno," usmála se. "Doufám, že máš ráda Ham and eggs."
"Dobré." Zamumlala sem ospale. "Nesnášim vajíčka. Možná kdybys nezdrhla, věděla bys, že si každý ráno dávám porn flakes už od pěti let."
"Tak aspoň skus. Dělala sem to jen pro tebe."
"Zkus tátu. Ten vypadá docela nadšeně, že tu oxiduješ."
Líbilo se mi pokoušet její trpělivost. Snažila se mojí drzost přejít mlčky, ale bylo na ní vidět, jak jí to dožírá.
"To koukáš, jakou máš protivnou dceru," začala sem po chvilce znovu. "Možná je nejvyšší čas, abys to zabalila a vrátila se do svýho života bez závazků a povinností. Mami…" dodala sem kousavě nakonec.
"Můžeš mi říkat Ann. Nebudu tě nutit, abys mi říkala mami, jestli ti to přijde zvláštní…"
"Zvláštní? Nech mě přemýšlet… ano, je trochu zvláštní koukat na cizího člověka a vědět, že podle papírů je to moje biologická matka."
"Connie, poslouchej…" vydechla, ale já jí zarazila.
"Ne, to ty poslouchej. Si tady, fajn. Táta ti očividně nic nezazlývá, občas si říkám, že by ho měli prohlásit za svatýho… ale aby bylo mezi námi jasno… Já ti neodpustím. Nikdy. A nechci tě tu. Doufám, že tě to brzo přestane bavit a vrátíš se tam odkud si přišla. Nevim, co tě vedlo k tomu nás vyhledat po tak dlouhý době absolutního nezájmu, ale dělá tě to v mých očích ještě trapnější, než sem si kdy představovala, že můžeš bejt. To nejmenší, cos mi mohla nechat, byla idealistická představa na maminku, ale jak vidim, si tak sobecká, že ani to nejsi schopná zařídit."
"Connie já…"
"Nezkončila sem. Nevíš o mě nic. Nevíš nic o mym tátovi, a klidně to tak může zůstat…"
"Teď mě poslouchej ty!" bouchla hrnkem o stůl, až několik kapek kafe vyšplouchlo na stůl.
Její původní strach byl ten tam. "Myslíš, že můj život byla jedna velká párty? Myslíš, že sem se tě vzdala, abych si dál mohla nerušeně užívat života? Myslíš, že jsem si na tebe nedávno jen tak z nudy vzpomněla a řekla si, že by bylo fajn tě navštívit? V mym životě nebyl den, kdy bych na tebe nemyslela. Nikdy sem si nepřestala vyčítat, co sem udělala. Žila sem s vinou, o které sem si myslela, že není možn odčinit. Byla sem mladá a měla sem strach. Přišlo to rychle a nečekaně uprostřed mých plánů a já se jich prostě nedokázala vzdát. Vím, že tobě to ani zdaleka nezní jako postačující omluva, ale takhle to bylo. Nic víc nemám. Kromě toho…" sedla si, už klidnější na židli vedle mě, s očima lesklýma od slz.
"Není to poprvé, co sem tady. Pozorovala sem tě, jak si vyrůstala. Poprvé jsem sebrala odvahu vrátit se sem, když ti bylo pět. Seděla sem v autě před vašim domem, viděla, jak tě Albus vede do školky. Nedokázala sem mu přijít na oči. Věděla sem, že sem mu zlomila srdce. Často jsem chodila na hřiště, kde sis hrávala. Ty si to asi nepamatuješ, ale jednou si za mnou přišla. Chtěla si vědět, proč mám na sobě sluneční brejle, když nesvítí sluníčko." Ann se lehce pousmála při své vzpomínce.
"Byla si to nekrásnější dítě, jaký sem kdy viděla."
Odmlčela se a zamáčkla několik slz, talčíčích se ze slzních kanálků.
"Vím, že si chodila do školní družiny s mudlovskými dětmi. Pro tebe si táta přišel vždycky jako poslední. Jednou ste šli na výlet a… všechny děti se shlukly kolem umírajícího holuba. Ty jediná ses odmítla dívat na to trpící zvíře a když si tě pak táta vyzvednul, zavedla si ho zpět na to místo, chtěla si, aby ho vyléčil, jenže už byl mrtvý. Zakopali ste ho spolu u kraje cesty… A pak ti bylo jedenáct a začalas chodit do tý školy… přijížděla sem každý prázdniny, když ses vracela domů, ale nikdy jsem sem nesebrala odvahu…Jestli se mě ptáš, co tu dělám a proč teď, tak já nemám odpověď. Nevím proč… a věř mi, nikdy v životě sem neměla takovej strach, jako tehdy, když sem přišla k vám domů. Chci ti dát tu možnost poznat mě. Chci ti dát možnost vyčíst mi všechno, cos mi kdy vyčítala jen v denníčku, nebo ve svojí mysli. Máš právo vědět, kdo je tvoje matka a máš právo mě soudit."
Zakroutila hlavou a popotáhla.
"No," usmála se, "V pátek odjíždim. Neodjedu jen, jestli budeš chtít, abych zůstala."
Zašátrala v kapse a vytáhla klíče. "Jsou od toho bytu, naproti. Bydlim v přízemí. Přiď kdykoliv… myslím tím, opravdu kdykoliv… I kdyby se vám ucpal záchod a tys nutně potřebovala čůrat…" zdráhavě se zasmála. Potichu a bez dalších slov pak opustila náš dům.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sawarin Sawarin | Web | 28. dubna 2010 v 23:39 | Reagovat

Naprosto úžasné. Plné nečekaných, ale zároveň tak trochu vysněných zvratů. Moc nechápu Shanea. Teda, myslím, že se projevilo, že přece jen ke Connie cejtí. To je to pozitivní. Ale proč se teda chová tak.. Nevím.. Zajímala by mě jeho skrytá tajemství. A ta její máma. Bylo mi ji až líto, jaká na ni Connie byla, ale plně ji chápu a dalo se to čekat. Ale bylo by hezký, kdyby jí teď dala aspoň maličkou šanci. Moc se těším na pokračování.:)

2 Lucia Lucia | 30. dubna 2010 v 20:33 | Reagovat

pllllllls pridaj aj kapitolku k agnes. je to krasna poviedka thak v nej pokracuj :)

3 KAta KAta | 2. května 2010 v 15:22 | Reagovat

Dalšííí dalšííí...supr čupr povídkaaaaaaaa

4 Arwen Arwen | 3. května 2010 v 19:24 | Reagovat

Tak, teda musím říct klobouk dolů. Včera jsem se do týhle povídky začetla a nemohla jsem přestat, takže jsem musela jít spát až ve tři ráno :D, takže opravdu povedená, napínavá a zábavná povídka. Už se hrozně těším da další kapču a na to jak to dopadne. No, rozhodně bude zajímavý až se Shane zase potká s Connie. Rozhodně se v něm nemůžuu vyznat, ale to je asi účel co??? :P Tak se rychle vrhni na další kapču, protože je to absolutně úžasná povídka a já jsem napnutá jak kšandy.................................... a jestli brzo něco nepřidáš, tak asi prasknu :D

5 Julia Julia | 3. června 2010 v 18:58 | Reagovat

ža ji má Shane alespoň trošku ráááááád.....:-( Krásná povídka a rychle další, hltám ji jedním dechem

6 Amy Amy | 18. června 2010 v 21:02 | Reagovat

Moc se mi tvoje psaní líbí ale koukám, že už dlouho nic nepřibylo, plánuje se pokráčko? Moc prosím odpověď:-)

7 Flammea Flammea | Web | 17. července 2010 v 16:16 | Reagovat

wow .. to je jediný na co se v tuhle chvíli zmůžu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama