Další s těch krásných probuzení

15. dubna 2010 v 0:03 | abbina |  Zaslepení: Jak vidět neviditelné
Po dlouhé době, já vim...ale hned bude následovat další kapitola jako kompenzace za dlouhé čekání:-) Tak si to užijte. Všem Vám, co komentují a povzbuzují mě tak v nezanevření nad touhle povídkou DĚKUJI!
P.S.: je to i s písničkou



Další s těch krásných probuzení vedle něho. Za oknem mohl třeba řádit hurikán, stejně by to pro mě znamenalo jedno z nekrásnějších svítání. Byli jsme spolu. On a já. Přespávala jsem u něj často poslední dva týdny. Otec nic netušil. Domluvili jsme se, že bude lepší udržet náš vztah v tajnosti. To bohužel nebylo možné v případě mých všetečných kamarádek. Ale nezatěžovalo nás to. Jediný o co mě požádal, abych udržela v tajnosti před každým, byl fakt o jeho jméně. Říkal, že dokud neudělá pro svět něco velkýho, co navždycky vymaže lidem z mysly jméno Pettigrew ve spojitosti se zrádcem a srabem, nechce, aby kdokoliv znal jeho pravou identitu. Respektovala jsem to. Muselo mu na tom hodně záležet, protože podle toho, co tvrdil, nikdy se o tom nezmínil ani Brendě.
Co se týče mojí matky, odložila jsem jakékoliv myšlenky na ní k ledu. Nebyla jsem naladěná na to čelit jejím stupidním výmluvám vysvětlující, proč nás opustila. Nenechám jí kazit mi tenhle čas.
Seděli jsme v kuchyni jen na starých polštářích, válejících se všude po podlaze jeho bytu už několik měsíců. Hostinský Mike mu zabavil všechny židle a stoly, kvůli stopětadvaceti letému výročí hospody u Prasečí hlavy. Chystal se uspořádat velkolepou oslavu. Upřímně pochybuju, že se někdo chytne těch letáků vylepených po celých Prasinkách. Já na rozdíl od zbytku obyvatel mám pádný důvod se dostavit. V tom baráku totiž bydlí moje láska. Ale za čím by se do téhle umolousané hospody táhli ostatní, to je mi záhadou.
Konvice zapískala v oznámení, že je voda uvařená. Vyskočila sem, abych nám zalila trochu čerstvé ranní kávy, kterou sme si zvykli pít společně po každé strávené noci. Podala sem mu šálek, z kterého se ještě kouřilo a sedla si co nejblíž k němu. Zezadu mě objal jednou rukou a já se mu uvelebila na hrudi. Usrkávali jsme opatrně příliš horkou kávu a dívali se z okna na větrné počasí, ohýbající větve starého stromu, rostoucího jen pár metrů od hospody. Shane si hrál s mými prsty, duchem nepřítomný. Já jsem si jen tiše užívala ten pocit, který ve mně poslední dva týdny přetrvával - to třepetání motýlých křídel v mém žaludku, přihlouplej, spokojenej úsměv se zářícíma očima, kterými jsem jasně prozrazovala, co se ve mně odehrává. Změnilo mě to. Nevěděla jsem jak, ale cítila jsem se tak odlišně od doby co jsem s ním. Mnohem šťastnější, samozřejmě, ale taky snad stokrát zranitelnější.
Po chvilce si zapálil svojí cigaretu.
"Pár dní tu nebudu."
"Kam jdeš?"
Motýlci v mém žaludku jakoby rázem pochcípali.
"Jedu navštívit známýho."
Nehodlal být příliš sdílný, tak jako obvykle. Nutil mě připadat si jak otravná, zvědavá vosa nebo tak něco.
"Koho? A proč… proč teď?"
Otočila jsem se právě včas, abych zachytila jeho protočení panenek.
"Tak promiň, že se zajímám Shane. Dělá ti vážně takovej problém bejt ke mně trochu otevřenější?"
"Nemusíš vědět o všem. Mám celkem rád svoje soukromí…"
Dotčeně jsem vydechla a postavila se na nohy, přičemž se mi podařilo svrhnout můj hrneček s kávou.
"Skvělý." Poznamenala sem. Tekutina se rozutekla po podlaze a začala se vpíjet do každého polštáře, co stál v cestě.
"Prosimtě, jen… nebuď naštvaná." Hodil nedokouřenou cigaretu do kofeinové louže a postavil se, aby mi dal pusu. Ucukla jsem.
"Jestli budu nebo nebudu naštvaná záleží jen na tobě a na tom, jestli mi řekneš kam jedeš… a proč?"
"O co de? Chováš se jak nějaká žárlivá manželka," pousmál se. "Nevěříš mi?"
A je to tu zas. Po dvou měsících, kdy jsem spolu až na malý spory, vycházely krásně, přišel den, kdy mě už zas začínal vytáčet ve velkým. Jeho slova se mě vážně dotkla a to i přesto nebo možná právě proto, že to neřekl nijak útočně. Řekl to úsměvem. S tím pobaveným klidným šklebem, snad aby ještě víc zvýraznil hloupost mojí přehnané reakce.
"A ty?" uhodila jsem po několika vteřinách, kdy jsem se pokoušela naladit na stejný ledový klid, jakej vždycky profesionálně zachovával on. "Věříš ty mě?"
Neodpověděl hned. Nejdřív jsem musela vzdorovat jeho vpíjejícímu se pohledu. Byl to jeden z těch vzácných pohledů, u kterého jsem si byla jistá, že je upřímný.
"Věřim," řekl nakonec a přistoupil ke mně, aby mě obejmul. Přivinul si mě k sobě jen na chvilku v záměru si mě usmířit. "Jenže lidi se mění. To místo na který jedu, je snad poslednim místem na planetě, kde se cítim v bezpečí a to jen proto, že sem o něm nikdy nikomu neřekl."
Jestli mě nezabijou Vymítači, zabije mě moje vlastní zvědavost, kterou u mě dokázal tak palčivě vyvolat jen on. Tolik sem si přála vědět, v jakém světě to vlastně žije. Copak jsem neměla právo znát aspoň zlomek z toho, co přede mnou ukrývá?
"Fajn." Přikývla sem nakonec. "Řekni mi aspoň, jak dlouho budeš pryč?"
"Čtyři dny." Řekl spokojený, že dosáhl svého a pustil mě. Zbavil se kávové louže pod námi a podíval se na hodinky. "Musim do práce. Jinak mě tvůj táta vyrazí." Ušklíbl se.
"Možná, kdybysme mu řekli pravdu o nás, měl bys protekci," navrhla jsem provokativně. Věděla jsem, jak moc byl proti tomu. A bavilo mě škádlit ho.
"Jasně… a až se rozejdeme, rozseká mě na kousky." Vlepil mi pusu a vtiskl mi v rychlosti do ruky kouzelný klíč k jeho bytu. S hůlkou v zadní kapse džínsů a s košilí stále napůl rozepnutou, popadl koženou bundu a zmizel ve dveřích.
Ani si nevšiml, jak mě jeho věta na rozloučenou zarazila. Až se rozejdeme? Nezní to trochu, jako by to plánoval? Jakoby s tím počítal? Neřikám, že já si už vybarvuju, jak budou vypadat naše děti a kde se bude konat svatba, ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že se rozejdeme. Ale no tak Connie, jasně, že se jednou rozejdeme. První kluk a má bejt posledním? Píchlo mě u srdce. Sakra, jen myšlenka na to stahuje moje srdce ke dnu. Přestaň se v tom hrabat! Okřikla jsem samu sebe. Já vim, že se rejpu v maličkostech, ale není to právě to, co zamilovaný holky dělaj, nehledě na to, jestli jim je čtrnáct nebo čtyřicet?

"Connie, mohla bys na chvilku," zatáhla mě jednoho večera Brenda opuštěné učebny. Překvapeně se mi rozšířily panenky, když jsem si povimla její nervozity. Pobaveně jsem se ušklíbla.
"To bude stát za to," poznamenala sem, za což po mě Brenda šlehla popuzeným pohledem, ale nenechala se vyvést z míry.
"Opovaž se tenhle rozhovor někdy rozvádět před Erikou… a Jenny…a vlastně před nikym. Ani se svým domácím mazlíčkem o tom nesmíš promluvit. Opovaž se třeba jen…"
"Dobře, dobře," zarazila jsem jí, smějíc se. "Chápu, že jde o nějaký nanejvíš trapný téma, tak ven s ním."
"Slib mi, že…"
"Slibuju!" vyštěkla jsem. "Už mluv, o co jde."
Brenda letmo pohlédla ke dveřím, namířila na ně hůlkou a pronesla zaříkadlo, zabraňující komukoliv nevítanému vyslechnout tuhle konverzaci.
"Jde o Jeffa."
Musela mi připomenout, o kom to vlastně mluví. Od té doby, co chodím se Shanem mám sotva myšlenky na Jeffa, kluka od Tří Košťat, se kterým Brenda kupodivu ještě stále chodí. Dokonce jsem vypustila z hlavy i Eriku a její partnery, střídající se nestálé podzimní počasí. Ani Emanuel mi nepřišel na mysl. Čas od času přišel s jeho sebevědomým kdákáním o plesu, ale přestala jsem ho bavit ve chvíli, kdy jsem mu oznámila, že sem naprosto zadaná a v porovnání s ním nemá nejmenší šanci na úspěch. Zpočátku nevěřil, protože sem mu nechtěla a hlavně nemohla říct, kdo je ten záhadný princ, ale myslím, že Brenda mu to asi někde v soukromí řádně vysvětlila, protože od určité doby už o mě ani nezavadil pohledem a přenesl svojí pozornost na širší okruh přítelkyň.
"My sme…" pokračovala Brenda a její zostuzený tón ve mně vyvolával zvědavost, "Ještě sme spolu nespali."
Několika sekundové ticho vystřídal v zápětí můj výbuch smíchu. Následujících pět minut sem jí za neustálého omlouvání vysvětlovala, že důvod mého pobavení nebyl fakt, že je ještě panna, ale to, jak vážně takovou věc bere.
"No fajn, jen si hraj na velkou holku!" zuřila Brenda. "Ale víš, co? Některý z nás maj ještě důstojnost. Nekývnu na první nabídku na sex, co se mi naskytne."
"Ty snad chceš říct, že sem nějaká lehce dostupná…" ohradila sem se, ale Brenda mi skočila do řeči.
"Prosimtě, víš moc dobře, o čem mluvim. Chci vidět, jak bys odmítla Shane… Si v tom až po uši. Co po uši, dyť ty si zabořená v bahně na dně jezera a sotva ti koukaj tři vrchní vlasy."
"Plácáš nesmysly." Zchladila sem jí a ona mi dala neochotně za pravdu. "K věci. Chceš se mě zeptat na něco kolem sexu, je to tak?"
Brenda to odkývala, očividně spokojená, že sem to uhádla bez toho, aby mi musela dlouze naznačovat.
"Jsme spolu dlouho a bojim se, že jestli to nebudu já, bude to… nějaká Erika, víš co myslim."
"Jeff
by tě nikdy…" bránila jsem ho, překvapená, že jí něco takového vůbec přišlo na mysl.
"Ok Connie." Přerušila mě netrpělivě Brenda. "Já vim, že se teď nacházíš ve fázi *Lítám si v oblacích a nevim o světě*, ale vrať se na chvíli do svýho starýho realistickýho já. Nemám náladu poslouchat pohádky. Nechci Jeffa ztratit jen proto, že bych uvěřila kecům jako Když je to ten pravý, počká. Takže si odpusť všechny ty řeči kolem a řekni… kde mám sakra sehnat...," odmlčela se. Musela jsem jí nejmíň dvakrát pobídnout, než z ní vypadlo, že se shání po ochraně.
Povzdechla jsem si. Asi bylo na čase jít s pravdou ven.
"Abych k tobě byla upřímná, nemám ponětí." Řekla jsem bez obalu. Brenda se v reakci zhrozeně plácla do čela.
"Si blázen? Ty se nechráníš? No to snad ne, z toho budou velký, velký pro…"
"Hej!" vytrhla sem jí z lamentování. "Chci tim říct, že sem s nim nespala, to je celý!"
Tentokrát nastala nepříjemně dlouhá propast ticha. Brendin výraz se mi vůbec nezamlouval. Beze slova si mě prohlížela s obočím spojeným málem do jedné čáry. Nakonec z ní vypadlo jediný slovo.
"Nevěřim," pronesla odmítavě. Pak se jí ale obličej vyjasnil a postupně přešel do lehkého úsměvu, plného pobaveného uznání. "Nechápu, že tě ještě nepustil k vodě, když ho tak dlouho odmítáš, ale… máš můj respekt. Musí tě mít vážně rád."
Sklopila sem oči.
"No," prohrábla sem si vlasy a do tváří mi, k mému vlastnímu podivení, vstoupila červeň, "on to po mě vlastně nikdy nechtěl."
Pravda byla taková, že sem se dokonce dvakrát pokusila ho svést a to velmi očividně. O to trapnější a víc pokořující bylo jeho odmítnutí. Snažila sem se na to moc nemyslet a neměla jsem odvahu to s ním rozvádět, ale upřímně mě to mátlo a co víc, uráželo. Cítila jsem se bezcená a konečně sem chápala, jaký to bylo pro Katty, když Freddie nazval opuchlou bramborou. Vzpomínka na to, jak chladně jsem jí říkala, ať se vzchopí, to s jakou povzneseností jsem jí vyjmenovala všechny důvody, proč je blbost bejt kvůli něčemu takovýmu smutná. Muselo jí to ještě víc přitížit. Určitě sem v ní jen vyvolala pocit, že je slaboch. Odporně mě propíchl osten výčitků, vnitřnosti se mi sevřely znechucením nad sebou samotnou.
Trvalo několik minut, než Brenda prolomila to ticho, ve kterém sme každá uvažovala nad tím svým.
"Connie, cítim se fakt blbě, že ti tohle musim řikat, ale… mě tohle prostě nezní jako Shane. Řekla bych, že něco není v pořádku…"
"Jako co?" probodla sem jí, tváříc se lhostejně. Upřímně mě sralo, jak kamarádsky se tváří, zatímco mi tu pravdu, který se mi nechtělo čelit, která mě zraňovala a kvůli níž sem se cítila trapně.
"Já nevim. Prostě mě nenapadá jedinej důvod, proč by s tebou nechtěl…"
"Třeba si mě váží víc než jeho předešlý nárazovky a nechce na mě tlačit."
Jasně, že to nebyla pravda. Brenda jen přikývla a už neřekla nic.
Nebyla sem připravená dozvědět se o něčem, co by mi znemožnilo být s nim, nechtěla sem vědět nic, co by zničilo náš vztah. Byla jsem hloupá a bylo dost pravděpodobný, že sem sama sebe vystavovala ponížení. Jenže já sem ješt nechtěla konec.
"Dneska je tam oslava… maj výročí." Mluvila sem samozřejmě o hospodě u Prasečí hlavy, kde měl Shane pronajatej byt. "Mám klíč k bytu, takže jestli nemáte kde bejt…V hospodě bude plno a zmatek, nikdo si vás nebude všímat." Navrhla jsem jí, nejistá, jestli dělám dobře. Shane se to přece nikdy nedozví a ke všemu Jeff byl jeho známej, takže by ho to vlastně ani nemělo nijak naštvat. Ale pro jistotu mu o tom neřeknu. Jak se později ukázalo, tenhle docela nevinný nápad vedl k naprosté katastrofě. Brenda na mě šibalsky zamrkala a vesele si klíčky zastrčila do kapsy.
"Dnešek bude zajímavej. Co budeš dělat ty?"
"Asi tě doprovodim a stavim se u Mika na skleničku."
"Nenaleje ti."
"Vsadíš se? Sem tam večně přes noc. Pochybuju, že mě bere jako ostatní školáky. Určitě tam mám nějaký to V.I.P."
Brenda se pousmála a vzala mě kolem ramen. "Vem sebou i ostatní. Neměla bys vysedávat sama. Zůstávat se svýma myšlenkama není vždycky zdraví."
"Já vim."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cibule-e cibule-e | 15. dubna 2010 v 0:16 | Reagovat

Ahoj navštiv můj blogís,nově jsem ho zrekonstruovala jeho jmeno je cibule-e.blog.cz

2 Peťka Peťka | E-mail | 17. dubna 2010 v 20:50 | Reagovat

super, jdu na další kapitolku:-)

3 Kate Kate | 5. května 2010 v 18:12 | Reagovat

Dokonalé..jdu dál :)

4 Bell Castellaw Bell Castellaw | E-mail | Web | 6. února 2011 v 7:55 | Reagovat

Try voucher code "onecentcoupons" - Hostgator hosting one month for free during order.

5 Nebankovni Pujcky Do 24 Hodin Nebankovni Pujcky Do 24 Hodin | E-mail | Web | 30. dubna 2011 v 6:08 | Reagovat

Studentska Pujck

6 Online Pujcka Online Pujcka | E-mail | Web | 3. května 2011 v 4:31 | Reagovat

Zadat Inzerat Z Zadosti O Pujcku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama