Neřekl mi kam jde...

24. prosince 2009 v 1:51 | abbina |  Zaslepení: Jak vidět neviditelné
Neřekl mi kam jde. Neřekl mi, kde je můj otec s celou svou skupinou uvězněný. Prostě odešel a nechal mě plnou nepopsatelného strachu samotnou v hostinci. Nedokázala jsem sedět. Obcházela jsem stůl, neustále pokukovala z okna a na hodiny a čas se líně vlekl. Ani on si tentokrát nebyl jistej svým úspěchem, vycítila jsem to. A to mě znervózňovalo téměř k nepříčetnosti.

Vždycky byl sebevědomý, nikdy o sobě nepochyboval. Dokonce, když se v Bradavicích octli Vymítači- deset Vymítačů a Shane měl v rukou stovky mladých životů - nikdy nepochyboval o své převaze. Tam venku mi řekl, ať počkám v hostinci, a dodal, že jestli se do dvou hodin nevrátí, ať jdu za J a požádám ho o letax. Z hradu bych pak měla poslat sovu Nejvyššímu na ministerstvu, oddělení bystrozorů a v dopise stručně říct, co vím.

Pokud se ale nevrátí, znamená to, že neuspěl a to zase znamená, že můj táta už téměř nemá šanci na vysvobození.
Byl pryč už hodinu a půl. Do hlavy se mi vloudila naprosto nemístná myšlenka - na mou takzvanou matku. Proč tak najednou? Proč teď? Zahnala sem tyhle nikam nevedoucí úvahy pryč a pokusila se soustředit na současnost. Na realitu.

Plameny v krbu zeleně zazářily a vtáhly mě do letaxové sítě. Ocitla jsem se zpět v Bradavicích. Všude už panovala tma a ticho. Bylo půl třetí ráno. Ani jsem se nesnažila o to nenadělat hluk, utíkala jsem do sovince s narychlo naškrábaným dopisem a naléhavou prosbou. Shane řekl, že pokud zmíním rod Gauntů, měli by se dovtípit, kde ho hledat. Vypustila jsem školní sovu do chladné noci a bez otálení sem běžela zpátky. Kupodivu jsem nenarazila na žádnou noční hlídku, nezaznamenala jsem jediný pohyb, všechno spalo. Užuž jsem se chtěla vrátit stejnou cestou zpět do hostince ve Visánku, když mě něco napadlo. Vyběhla jsem do pokoje pro neviditelný plášť. Jenže jakmile jsem otevřela dveře, zpozorovala jsem, že něco není v pořádku. Postele byly prázdné. Brenda, Erika, ani Jenny nebyly v pokoji. Zpanikařila jsem. Co se to dělo? Okamžitě jsem začala prohledávat i vedlejší dívčí ložnice, ale všechny byly prázdné. Vyběhla jsem na chodbu, pátrajíc po nějakém důvěryhodném duchovi nebo obrazu, ale plátna ukazovala jen prázdná pozadí, bez pohybu, bez života. Z chodeb vymizel jakýkoliv náznak života. Bradavice vypadaly pustě a prázdně.
"Skřítci." Problesklo mi hlavou a zamířila jsem do kuchyně. Udýchaná a vystrašená jsem vpadla do Bradavické továrny na jídlo. A našla všechny ty maličké bytosti schoulené v rohu, s očima dokořán otevřenýma a na pozoru.
"To nic," šeptala jsem a pomalu se k nim přibližovala tak, abych je nevylekala. "Jsem studentka, nepřišla jsem vám ublížit."
"Jakto, že vás nechytli, slečno?" pípl jeden ze skřítků, kvůli potemnělé místnosti jsem nebyla sto rozeznat tvář.
"Nebyla jsem v hradu. Nevím, co se stalo… Někdo napadl Bradavice? Vymítači? Objevili se tu znovu?"
Vystoupila jedna ošklivá skřítka se zmuchlanou zástěrou, kterou žmoulala mezi hubenými prsty.
"Byl to Pan Barker."
Začala jsem pomalu kroutit hlavou. To, co právě řekla mi naprosto nešlo do hlavy. Zkrabatila jsem kůži na čele, ve snaze soustředit se na její slova, která mi nedávala žásný smysl.
"Co tím myslíš?"
Nenapadal mě jediný důvod, proč by v téhle situaci zmiňovala příjmení našeho ředitele. Proč by ho spojovala s tím, co se tady stalo.
"Pan Barker stojí za tím vším. On je hlavou všech vymítačů. On je jejich vůdcem."
"Co to povídáš? Barker je ředitel týhle školy, proč by něco takovýho dělal?"
"Byl to on, přísahám. Omlouvám se slečno, moc se omlouvám," spustila nářek a spolu s ní se rozvzlykalo i několi dalších skřítek. Skřítkové smutně a zostuzeně sklonily hlavy k zemi. "My sme nemohli nic říct, sloužili jsme mu, patřili jsme mu. Výslovně nám zakázal cokoliv říct, nebylo možné to nijak obejít, slečno."
"O čem to mluvíš? Někdo ho snad očaroval, aby vykonával něčí vůli?"
"Nikdo ho neočaroval. To on je vůdce Vymítačů. Při minulém útoku odjel den předem, pamatujete? Nebyl povolaný ministerstvem, věděl, co se chystá. Zrušil všechna ochraná kouzla kolem hradu a jakmile se dostali jeho následovníci dovnitř, zase to obnovil, aby nikdo nepojal nejmenší podezření."
Barker byl podvodník? Stal se ředitelem, aby se dostal blízko nový generaci kouzelníků… jen aby polovinu z nich mohl pak vyhladit? Ten Barker, kterému jsem se tolikrát dívala do tváře, mluvila s ním, považovala jsem ho za hlupáka, neškodného, lehce ovlivnitelného ředitele, co se nikdy nevzepře vůli ministerstva a puntičkářsky dodržuje všechna psaná pravidla? Nevěřím, že bych mohla být tak slepá. Dívat se do tváře zrádce, člověka, co prahne po smrti nevinných, chorobně věřícího ve Voldemortovu politiku.
"Ten mladý bystrozor mu to překazil. A pak ministerstvo nařídilo nasadit ho na místo profesora a ředitel zuřil. Nemohl odmítnout přání ministerstva. Chtěl být nenápadný, nedělající problémy. Vytvořili lepší plán. Ale nejdřív se museli zbavit Pana Shanea a tak zajali jeho kamarády od bystrozorů, slečno. Věděli, že je půjde zachránit. Myslím, že jim nějakým způsobem podstrčili falešné informace o tom, kde je jejich úkryt, kde se scházejí. Bystrozorové jdou už léta po pravé identitě vůdce Vymítačů. Tohle byla jejich příležitost. Jenže naletěli."
"Tati," uniklo mi potichu a z oka mi sklouzla osamocená slza. "Jakto, že toho tolik víš?" vypálila jsem na ní. Mohla být taky zrádce, Barker jí mohl nakázat cokoliv a ona musela dělat, co si přál. Jakto, že najednou mi klidně vyzrazuje celé Barkrovo tajemství.
"Brali si mě sebou na schůze jako služku."
"Právě teď ale zrazuješ svého pána…" podotkla jsem nedůvěřivě a sevřela mezi prsty svou hůlku.
"Už není můj pán," zamumlala a otočila se na skřítka stojícího v zadním rohu kuchyně. Ten, jakoby přesně věděl, co po něm chce, luskl prsty a seslal světlo na nejbližší pochodeň, jiskry, které při zapálení velétali z hlavní pochodně, dopadali na menší pochodně podél celé kuchyně a ty se jedna za druhou rozsvěceli. Konečně jsem všem skřítkům mohla vidět do tváře. A další věc, co jsem mohla zaregistrovat, bylo oblečení, skvějící se čistotou a novotou na každém z nich.
"Vidíte," zanaříkala skřítka a nos jí zčervenal od pláče. Malou ručkou pozvedla pomačkaný cíp zástěry, "Jsme bezdomovci. Nemáme pána. Propustil nás všechny."
"Ale jak mohl být tak hloupý a nechat tě odejít…?"
"Myslím, já myslím," zajíkla se skřítka a vysmrkala se do své nové zástěry, "myslím, že neměl čas a tak nás tu prostě zamkl. Nemůžeme ven. Myslím, že si pro mě pak příjde…" skřítce se podlomili kolena a ostatní se kolem ní urychleně seběhli, aby jí podepřeli hlavu.
"Kde je jejich pravé sídlo?"
"U před časem ho změnili. Nevím, kde je to nové."
"Sakra!" ulevila jsem si a praštila od jednoho z hrnců. Několik skřítků se vyplašeně semklo blíže k sobě.
"Studenty ale stejně unesli do starého sídla, říkali, že do toho nového by se všichni nevešli."
"Ale kde jsou uvězněný ty bystrozorové."
"Já nevím. Nevím, jestli jsou vůbec někde uvěznění. Měli v plánu je hodit do nějaké jeskyně." Skřítka se při té představě vyděšeně otřásla.
"Co je to za jeskyni," naléhala jsem. Věděla jsem, že skřítka je velmi zesláblá, vystrašená a zoufale potřebuje něco na uklidnění, ale já neměla čas se teď starat o skřítku. Ať už sem se v minulosti v různých diskuzích bila za práva skřítků a vyvyšovala je na úroveň člověka, teď mi došlo, že to vše byla jen póza. Sama jsem skřítky brala jako podřadná stvoření. Lidského života jsem si vážila mnohem víc.
"Je to," popadala skřítka sípavě dech, "je to místo plné neživých. Chtěli je tam zavřít…"
Naprosto to stačilo k tomu, abych přesně věděla, co je to za místo. Děda mě tam jednou vzal. Vlastně to bylo sotva rok zpátky. Říkal, že bych měla znát pravdivou historii do podrobna, kdyby se snad něco z toho opakovalo. Bylo to v době, kdy se Vymítači čerstvě dostali do povědomí veřejnosti.
Nepotřebovala jsem vědět víc. Naprosto jsem si nepřipouštěla, že by moje počínání mohlo být marné, že by už bylo pozdě na záchranu. Že by můj otec byl… Rozběhla jsem se ke dveřím.
"Počkejte, paní." Zvolal jeden ze skřítků zoufale. Ten, co byl nejblíže k zesláblé skřítce ležící na podlaze. "Zrušte kouzlo, které nám brání dostat se ven, prosím."
Netrpělivě jsem si prohrábla vlasy.
"Jak mám sakra vědět, co je to za kouzlo? Není mi ani osmnáct."
"Zkuste to."
"Vrátím se pro vás." Slíbila sem jim.
"Slečno, ty děti jsou uvězněni ve starém sídle rodu Gauntů. Nevím, kde to je, ale…" šeptala skřítka.
"Já vim," ujistila jsem jí ještě a zmizela jsem pryč.

QQQQ

Ze všeho nejdřív jsem měla v plánu vydat se do jeskyně. Roztržitost a strach z toho, že je moc pozdě mě donutil běžet sprintem studenou krajinou podél vysokých útesů za zpěvu moře vytrvale narážejícího o skaliska. Jeskyně mi už byla na očích. Po zádech mi přeběhl mráz. Uvnitř jeskyně se skrývají bytosti tak hrůzný, že jen ta představa má sílu zastavit moje tělo a nutit mě otočit se a nechat to být. Vyčítala jsem si jaký jsem srab, styděla jsem se za svoje myšlenky. Nechápala jsem, co to se mnou je, vždyť tam mám tátu.
Rozběhla jsem se ještě rychleji a studený přímořský vzduch mě píchal bolestivě do tváří. Prsty jsem měla skřehlé a levá ruka stuhle svírala hůlku. V brašně přehozenou křížem přes rameno jsem ukrývala neviditelný plášť. Seběhla jsem úzkou strmou stezkou na oblázkovou pláž a užuž jsem se chystala skočit do vody. Nebylo to tak daleko a já byla dobrá plavkyně. Jenže jsem zahlédla nedaleko světlo a dost falešný zpěv. Ani ne sto metrů ode mě kotvila jachta. Pokud se mi povede je odtamtud dostat, budou zesláblí a taková loď určitě přijde vhod. Nepatřila zrovna k těm novějším a bytelnějším lodím. Tahle byla dělaná ze dřeva a okna měla kulatý tvar. Nerozmýšlela jsem se dlouho a skočila do vln. Během několika minut jsem se vytáhla na záď lodi. Hlasy ztichly.
"Je tu někdo?" bylo první, co mě napadlo zvolat, abych dala najevo, že jsem je nepřišla pozabíjet nebo vykrást a vůbec se nesnažím skrýt svojí přítomnost.
Vyšel muž s dlouhými hnědými vlasy i vousy a červeným šátkem přes čelo. Mířil na mě puškou.
"Jak ses sem dostala?" zeptal se drsným hlasem. Přes maskáčovité triko měl přehozenou džínovou vestu a na nose se mu leskly sklíčka brýlí.
"Přeplavala jsem k vám ze břehu."
Vyšel další a posvítil si na mě baterkou.
"Ješkovi… dyť je to dítě." Zamumlal hubený třicátník vykuleně. "Skloň tu pušu Jerry."
Jerry ho poslechl.
"Potřebuju vaši pomoct a hned. Nemám čas všechno vysvětlovat, musim se dostat tam do tý jeskyně. A budu potřebovat, abyste tam na mě počkali, dokud se nevrátim." V duchu jsem se pomodlila, abych byla schopná se vůbec vrátit. "Uděláte to pro mě? Prosím!"
"Proč se chceš…" nechápal Jerry a zadíval se k černé zející díře ve skále.
"Nemám čas to vysvětlovat, ale jde o život, věřte mi prosím."
Vyšli další dva, zmateně si mě prohlíželi. Pak se zadívali jeden na druhýho s rozpačitými výrazy.
"Proboha ale rychle!" vykřikla jsem, neschopná udržet déle trpělivý obličej. Konečně pochopili, jak vážný to je. Alespoň Jerry ano. Zasednul za kormidlo, křikl rozkaz Uvolnit kotvu a posádka se dala konečně do práce.
Když byla kotva nahoře, zařval motor a my jsme se začali klouzat po divokých vlnách směrem k jeskyni.
"Nejde to rychleji?" otravovala jsem dál a Jerry přidal.
"Modli se ať to ta loď vydrží, jinak si to zaplatíš." Zamručel a já ho ujistila, že peníze nejsou problém, načeš se Jerry rozjel plnou parou vpřed.
"Až tam budem," řekla jsem směrem ke všem, "Chci, abyste na mě počkali v lodi, připraveni hned vyrazit, nesmíte jít za mnou…"
V tom jsem si všimla něčeho v kajutě.
"To je…" ukázala jsem prstem na válcovité červené předměty, úhledně poskládané u zdi.
"Dynamit." Přikývl Jerry, "Nesahat." Dodal přísně, ale to už jsem sestupovala dolů. Nevěděla jsem, na co bych to mohla potřebovat, ale určitě je dobrý ho mít. Popadla jsem několik svazků, slíbila, že to zaplatím a nacpala je do brašny k plášti. Sirky jsem měla v kapse u mých džínsů.
"Tady už je moc mělko, musíš si vzít člun."
Jerry rozkázal jednomu z posádky ať se mnou dopádluje až k jeskyni.
Bezeslova se toho ujmul nejspíš nejmladší z nich, možná pětadvacetiletý hnědovlasý kluk oblečený do pytlovitých tepláků a vytahaného tílka. Mlčky zabíral pádlem na jednu a na druhou stranu. Muselo to být velmi vyčerpávající, ale on nepolevil. Na čele mu vyskákaly krůpěje potu, on ale nepřestal pádlovat stále stejným tempem. Přirazili jsme ke skále a já vyskočila.
"Jdu s tebou." Oznámil a tvářil se odhodlaně.
"Zůstaneš tu, nebo tě přinutím." Křikla jsem v odpověď a vešla do tmy a ticha jeskyně.
Věděla jsem přesně co dělat, abych se dostala dovnitř a tak už po cestě jsem hledala nějaký ostrý kámen, kterým bych se mohla dobře říznout. Našla jsem jej, zavřela oči rychle jsem udělala, co bylo nevyhnutelné - přejela jsem hrotem kamene vší silou přes dlaň. Z rány mi začala kapat krev. Přiložila jsem dlaň na skalnatý povrch a vzápětí se otevřel vstup do hlubin jeskyně.
Chtěla jsem okamžitě vyrazit vpřed, jenže najednou jsem nemohla. Stála jsem před bránou, za kterou jsou oni, možná mrtví, možná živí, třásla jsem se od hlavy k patě, sotva jsem byl sto se plynule nadechnout. Ve tváři jsem byla úplně bledá.
Bylo by vážně tak špatné otočit to a vrátit se? Mohla bych se přemístit do Visánku, najít Shanea a poslat ho sem. Mohl by to udělat za mě. Naděje na úspěch by se sice scvrkla téměř na nulu, ale já bych se mohla vrátit do teplé postele, k věčně hořícími krbu společenské místnosti, do bezpečí hradu… v tom mi došlo, že Bradavice už nejsou bezpečné, už nejsou mým domovem. Teď je ovládá zlá síla, pachuť zla, co tu zůstala po Voldemortovi. Přece jen byl nesmrtelný.
Můj dům by byl bez táty prázdný, Bradavice bez přátel. Bez nich jsem se neměla kam vrátit. Nebylo žádné bezpečné místo. A kdoví, co je s Shanem. Nikdo to za mě nepřevezme, je to jen na mě a když zklamu, zhroutí se mi svět.
A tak jsem překročila hranici dveří a ocitla se v samém vnitřku Jeskyně. A spatřila jsem šílenou podívanou. Na kamenném ostrůvku uprostřed černočerného jezera se sváděla zuřivá bitva. Neviděla jsem na původce nespočtu zářných paprsků, byli obklopeni bílými, nahými těly, lesknoucími se ve světle kouzel. Nevěděla jsem, co udělat. Nemohla jsem se k nim dostat jinak, než přeplavat jezero a do téhle vody, ze které vylézali další a další slizké, rozkládající se stvůry, by mě nepřinutil vejít nikdo.
V tom zazněl příšerný výkřik a jako ve spomaleném filmu jsem viděla, jak někdo padá z ostrůvku rovnou do vody. Byl to můj táta. Do spánků se mi nahrnula krev a já zoufale zaječela: "Tati!"
Než se jeho tělo zcela ponořilo do neproniknutelné vody, otočila se jeho hlava mým svěrem. Pak ho hladina spolkla úplně.
Rozběhla jsem se nazpátek. Doteď nevím, kdy mě ta spásná myšlenka napadla a jak, ale nevěřím, že to vyprodukoval můj mozek. Byla jsem až příliš ochromená děsem a zoufalstvím, panikařila jsem. Dostala jsem se zpět na čerstvý vzduch, kde stále čekal chlapec se člunem.
"Vylez," křikla jsem a on mě ohromeně poslechl.
"Co to máš s rukou!?" vykřikl, když jsem zraněnou rukou drapla po člunu a vytáhla ho z moře. Neodpověděla jsem, běžela jsem okamžitě zpět, ale ten pitomej kluk hrající si na hrdinu, mě následoval. Otočila jsem se a seslala na něj provazy. Spoutaly ho za běhu, takže přepadl dopředu a pravděpodobně si ošklivě poranil hlavu o kameny pod námi. Nevšímala jsem si to. Před očima jsem viděla otcovu tvář, mizící pod hladinou a nutilo mě to běžet rychleji a rychleji.
Kůže na rukou mě nesnesitelně pálila, ale já to ignorovala. Hodila jsem člun na vodu a zabrala pádlem. Nemrtví si mě zatím nevšimli. Začala jsem na ně útočit už z prostředka jezera a jen co jsem to udělala, oslizlá ruka s dlouhými prsty bez nehtů se vynořila nad hladinu a trhavým pohybem sevřela okraj mého člunu. Shromáždila jsem v těle zbytek své energie, nadechla se, abych zahnala paniku a našla klid. A v mysli mi konečně vytanulo zaklínadlo, jehož znění řekl Harry v příběhu o jeskyni. To, které použil Brumbál, aby ty stvůry zahnal.
Z hůlky mi vyšlehl oheň a ruka zmizela tak rychle jako se objevila.
Šlehala jsem plamenem po každém pohybu ve vodě a tak jsem se pomalu dostala až k místu, kde se potopil táta. Ti na ostrůvku stále bojovali. Přemohla jsem odpor a ponořila hlavu do vody. Zažehla jsem hůlku otevřela oči. Nespatřila jsem jeho, jen hromadu nemrtvýh těl sesypaných na dně na jednu hromadu. Nehýbali se.
A pak se můj člun radikálně nahnul na stranu. Lekla jsem se a nalokala se vody. Vytáhla jsem hlavu a za neustálého kašle jsem namířila hůlku slepě za sebe a vypustila další plameny.
"Dost," křikl hlas mého otce.
"Tati?"
Konečně sem uviděla toho útočníka. Táta se pokoušel dostat do člunu.
"Poslouchej. Je jich tam ještě pět a všichni se sem nevejdeme…"
"Tam je další člun," přerušila jsem ho a ukázala k ostrůvku. Táta ale zakroutil hlavou.
"Je to jen přelud. Past. Jediný, co je zažene je oheň, jasný? Ničim jinym nemá smysl se bránit. Půjdu tam a tři z nich ti pošlu na loď, vrátíš se s nima a pak se vrátíš pro nás, jasný?"
"Ne tati, zůstaň…"
"Jasný?!" zvýšil hlas a já přikývla.
Náhle se vrhnul doprostřed boje a začal vysílat zuřivě kletby na všechny ztrany, zatímco řval na ostatní, ať skočí do vody. Nechápali co tím myslí, sotva slyšeli, co říká a tak je prostě do té vody začal shazovat. O prvního bystrozora, kterého hodil do vody, se okamžitě začali pokoušet nemrtví, to už jsem ale připlula k němu a vtáhla ho do člunu. Byl to George, tátův kolega a kamarád, co k nám často chodil na obědy, když byly svátky.
"Ježiši, já mám snad halucinace," zašeptal a civěl na mě ještě několik vteřin.
Já mezitím plula pro dalšího, který byl protlačen mezi těly nemrtvých, co skupinku na ostrůvku obklopovala. Spadl na okraj a hned nás uviděl. Bez dlouhého přemýšlení se odrazil a skočil mezi nás. Nafukovací člun se lehce potopil. Nakázala jsem ať vylejou vodu, což hned začali dělat. Nabrali jsme posledního a vyrazili ke břehu. Nebyla jsem ale tak silná jako ten kluk od jachty, nebyla jsem dost rychlá a vyčerpání mě přemáhalo. George mě okamžitě odtrhl od pádla a sám se toho ujmul. Byl na smrt vyčerpaný a přesto dělal vše proto, abychom tam byli co nejrychleji.
Konečně jsme dosáhli druhého břehu.
"Connie, já to zařídím!" křikl a postrčil mě, abych vystoupila z člunu. Přikývla jsem a střelila pohledem k ostrůvku. Kouzla pohasínala. Kroužek nemrtvých se semknul kolem obětí. Vší silou jsem ho odrazila od břehu. Pak už sem jen mohla doufat. Moje kouzla by nebyla nic platná, nedosáhla by až k ostrovu. Nemohla jsem udělat nic víc.
George na ně něco křičel, nakonec, k mé hrůze, opustil člun a vrhl se do koužku, nemrtvé rozrážel lokty a pěstmi. O několik vteřin později jsem viděla, jak Georgie vysílá proti stvůrám ze záhrobí oheň a můj otec táhne za sebou dva lidi, každého za jednu nohu. Naložil je do člunu a přispěchla Georgi na pomoc. Nakonec se i oni osvobodili a dostali se do člunu. Jak magneti na železo se stvůry otáčely za nimi, natahovaly ruce po skupině uvnitř člunu a sápaly se po nich. Jakmile se ocitli v půli cesty mezi naším břehem a jezerem, začala jsem spolu s dalšími dvěma bystrozory vysílat oheň jejich směrem, abychom jim pomohly od neustálých útoků mrtvých těl z jezera.
Dostali se až k nám. Padla jsem tátovi do náruče a on mě silně stiskl.
"Mohla si umřít," vydechl a zadíval se mi do očí. "Co bych bez tebe dělal?" zatřásl se mnou a já se rozbrečela. Abych ten pláč zakryla, raději jsem ho ještě jednou objala a po tom, co jsem se několikrát štkavě nadechla, se mi konečně povedlo zastavit pláč.
"Vypadnem odtud," zamumlal a objímajíc mě jednou rukou kolem ramen se vydal k východu, následován ostatními. Ty dva, co byli zachráněni jako první a zůstali na břehu, nesli dvě bezvládná těla dalších dvou bystrozorů v bezvědomí.
Svítalo. Nebe bylo ocelově modré. Na kamenné podlaze se ještě stále ten chlapec z posádky mudlů pokoušel vyprostit z provazů. Zrušila jsem kouzlo a vytáhla ho na nohy.
"Omlouvám se za to. Nemohla jsem tě nechat jít se mnou."
Na hlavě měl ošklivou krvácející ránu. Otec mu to okamžitě napravil. Mudlovský kluk byl úžasem bez sebe. Právě mu nějaký člověk, co se vzal z útrob jeskyně, namířil na čelo nějakou dřevěnou paličku a vyléčil tržnou ránu.
"Musíme mu změnit paměť." Poznamenal George.
Mudlovský kluk a dva bystrozorové v bezvědomí byli naloženi do člunu a ostatní se přidržovali jen okrajů a plavali podél.
V tom jsem si vzpomněla na dynamit v brašně a rozběhla jsem se zpět do jeskyně. Nevešla jsem, na to jsem se příliš bála vrátit se do toho temného místa, jen jsem všechen dynamit zapálila a hodila dovnitř. Pak jsem sprintem vyběhla ven a skočila rovnou do vody. Napočítala sem do pěti, než se ozvala ohlušující rána a jeskyně za námi se začala bortit. Bylo po všem. Nalodili jsme se na jachtu, a já pocítila až teď úlevu, konec téhle noční můry. Až do chvíle, než se mi vybavila vzpomínka na Shanea a na děti z Bradavic. Cestou zpět ke břehu jsem vypověděla vše co jsem věděla od skřítky i naději, že Shaneovi přišla brzo pomoc od ministerstva na základě mého dopisu. Dál jsem se dozvěděla, že nejdřív byli uvězněný v chátrajícím domě Gauntů v Malém Visánku, než je strčili sem. Oslepili je, takže nikdo z nich nevěděl, kde vlastně jsou. Nevěděli, že je to ta jeskyně, ze které Voldemort udělal sídlo nemrtvých. Byli vysazeni na ostrově a když se jim vrátil zrak, první co viděli byla malá loďka a východ na druhém břehu. Jenže jakmile se jeden z nich pokusil stoupnout do loďky, zmizela, a noha dopadla do černé vody. Tím se neživí probudili k životu.
"Děda přece říkal, že když Brumbál vyčaroval plameny, byly stálý a všichni nemrtví se ponořili zpátky do vody. Myslela jsem, že jakmile si vzpomenu na to zaklínadlo, bude to znamenat konec jejich útoků."
"Nikdo z nás se nevyrovná někomu jako byl Brumbál. My jsme ze začátku sice byli schopný vykouzlit takzvaný trvalý plamen, ale i ten zhasne, jakmile se přestaneš na kouzlo soustředit. Bojovali jsme s nimi dlouho, bez nejmenší naděje, že nám to vůbec bude k něčemu platné. Pochop - neměli jsme člun, neměli jsme se jak dostat k východu. Kdybychom se pokusili jezero přeplavat, nemrtví by nás dostali. Celý ten boj byl jen následek pudu sebezáchovy. Byli jsme vyčerpaní a kouzla už neměla takový účinek… a pak ses tam objevila ty."
Usmál se na mě unavenýma očima.
"Zachránila si nás."
Zakroutila jsem hlavou.
"Přinesla jsem člun," namítla jsem kysele.
"Bez tebe bysme byli všichni pod kytkama." Zabručel George a natáhl ke mně ruku. Překvapeně jsem mu ji stiskla. Dřív by mě určitě počechral vlasy, tak jak to dělával vždycky. Štvalo mě to, protože mi tim ukazoval, že o mě smýšlí jako o dítěti. Dnes se to ale změnilo.
Na břehu jsem počkala než bystrozorové poupraví mudlovské posádce paměť. Měli by se probudit asi za půl hodiny s tím, že si v noci trochu připili alkoholu a usnuli tvrdým spánkem. Dál jim všelijakými kouzly opravili a vylepšili loď a vryli jim do paměti současný vzhled, aby se příliš nedivili, až se probudí.
George se přemístil se dvěma raněnýma ke Sv. Mungovi. Zbytek jednotky a já jsme zamířili do Malého Visánku.
"Počkáš v tamté hospodě," nakázal mi táta a já chtěla něco namítnout, ale on mě zarazil jediným pohledem. "Už si udělala dost."
Dal mi nějaké mudlovské peníze a nařídil, abych si pronajala pokoj a počkala tam na něj.
"Hosinský je kouzelník…teda, spíš trochu moták, ale náš člověk. Říkají mu J…"
"Já vim." Přerušila jsem ho a on povytáhl přísně obočí. "Vysvětlim potom. Dávej na sebe prosím pozor. Nerada bych, aby všechno to noční zachraňování bylo k ničemu…"
"Sam se spojil s ministerstvem už v jeskyni a řekl o tom, co se děje v Gauntově domě. Předtím než nás zavřeli do tý kopky, nám ty hlupáci vyzvonili všechny svoje plány s Bradavicemi. V týhle době už musí bejt ten dům naprosto obklíčenej ministerskými. Vymítači asi nepočítali s tim, že jeden z bystrozorů má tak neuvěřitelně odvážnou dceru," mrkl na mě.
"Jo," našpulila jsem přemýšlivě pusu, "Vážně sem nebyla špatná. Doufám, že dostanu nějakou finanční odměnu od Rippera."
Táta zkrabatil čelo.
"Jak sakra znáš mýho šéfa?"
Pokrčila jsem rameny a s úsměvem zamířila do hostince. Vím, že bych se měla třást strachy o moje přátele, ale už jsem na to prostě neměla sílu. Moje emoce byly naprosto vyčerpány a jediné, na co jsem dokázala myslet, byl spánek. Proto se mi v břichu rozlil příjemný pocit, když jsem spatřila tu velkou postel a krb. Zatáhla jsem závěsy, aby mi ranní slunce nepřekáželo ve spánku a lehla jsem si oblečená a špinavá do postele. Bylo mi upřímně jedno, že zašpiním ty čisťounký prostěradla a peřiny. A pak, těsně před tím, než jsem zavřela oči, jsem si vzpomněla na skřítky. Ne! Proč teď? Copak nemám právo na trochu spánku? Věděla jsem ale, že jakmile jednou zavřu oči, otevřu je až nejméně o dvanáct hodin později. Vyžadovalo velkou dávku sebezapření, abych vstala, nazula si boty a vykročila ke krbu. Několikrát jsem se propleskla, abych neusnula ve stoje a pak už jen nabrala do hrsti trochu kouzelného prášku a vhodila ho do krbu. Vkročila jsem do zelených plamenů a vykřikla: "Bradavice."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sawarin Sawarin | Web | 24. prosince 2009 v 3:38 | Reagovat

No páni.. Nádhera.. Nemám slov.. Vážně úžasný kapitoly. Krásnej dárek k Vánocům..   Fakt se ti povedli.:) Jsem četla a vůbec nevnímala nic kolem. Naprosto ponořena do děje. Jsem taky ráda, že Connie něco dokázala. Jsem ráda za ní.. Ráda bych tě ještě nějak pochválila, ale prostě se mi nedostává slov, abych mohla vyjádřit, tak se mi kapitoly líbily. Strašně se těším na pokračování..:)

2 xXx xXx | 25. prosince 2009 v 19:25 | Reagovat

huh to bylo jak vystřihnutý z hororu!!!

3 xXx xXx | 26. prosince 2009 v 13:41 | Reagovat

:D:D ale moc hezký...akorát chudák shane...to sem vážně nečekala že to bude pettigrew!!!!

4 Peťka Peťka | E-mail | 26. prosince 2009 v 21:03 | Reagovat

no ty krávo! :D takovej zvrat! to sem teda fakt nečekala...
to- tvůj praděda byl taková svině, že to neodčiní ani deset následujících generací- tak to mě dostalo :)a to jak Shane za ty slova Connie málem zabil... uplně sem si to představila. ale nedivim se jí, že jednala takhle.
skvělá kapitola, těšim se na další:)

5 JayJay JayJay | 27. prosince 2009 v 0:00 | Reagovat

Teda tolik zvratu najednou. Ty nas chces zabit. Doufam, ze Shane dostane rozum, je mi totiz dost lito Connie.

6 Paige Paige | Web | 28. prosince 2009 v 17:21 | Reagovat

Wow, v podstatě mě nenapadá nic smysluplného, snad jen, že jsi mě právě přesvědčila, že umíš psát nejen romantické scénky, ale i ty dobrodružné. Fíha, byla jsem napnutá od začátku do konce:-)

7 irene-blackfight irene-blackfight | 29. ledna 2010 v 10:22 | Reagovat

Akčňák! Ryze akční kapitola... ryze skvělá kapitola!
hehehe..., ty, že se něco semele zase v Bradavicích... ,)

8 Jerrold Elgas Jerrold Elgas | E-mail | Web | 3. února 2011 v 1:25 | Reagovat

I personally recommend Hostgator for webhosting. They are truly professional, support staff is perfect and uptime very good. Go to hostgator_dot_com and use "onecentcoupons" voucher code. You get first month just free which is good deal.

9 Poradte Pujcku Bez Poplatku Poradte Pujcku Bez Poplatku | E-mail | Web | 3. května 2011 v 4:29 | Reagovat

Smart Pujcka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama