Bradavice byly stále ...

27. prosince 2009 v 23:01 | abbina |  Zaslepení: Jak vidět neviditelné
Přichází nová kapitola:-) Ale lidičky jako... komentujte, komentujte ptž jinak se jen těžko donutim k pokračování..tak mi udělejte radost...:-)))




Bradavice byly stále stejně prázdné jako při mé poslední návštěvě. Jako v mdlobách jsem kladla nohu před nohu, přidržovala se zábradlí a pomalu sestupovala k tajnému vchodu do kuchyně. Budu muset poděkovat té skřítce, nebýt jí, všechno mohlo dopadnout jinak. To, že mi vyzvonila vše co jen věděla, od ní bylo nesmírně odvážné. Skřítci tohle nedělají, mají respekt k pánovi, třebas je bývalý a nic je k němu už nepoutá. Tahle skřítka byla výjimečná, měla vlastní názory. Nesouhlasila s tím, co se chystalo. Možná bychom si ji s tátou mohli vzít k sobě. Měla by domov a já už bych nikdy nemusela dělat večeře. To by byla paráda. A navíc byla tak miloučká s tím nosem lehce nahoru a příliš velkými předními zoubky.
Zaslechla jsem známé zachichotání hrušky namalované na obrazu, co se vyklonil, aby mi otevřel průchod do útrob kuchyně.
Zkoprněla jsem. Pohled, co se mi naskytl se mi nikdy nepovede vymítit ze vzpomínek. Ruce mi zkoprněly a žaludek udělal kotrmelec. Chtělo se mi zvracet. Zamotala se mi hlava a v puse jsem ucítila žaludeční štávy. Přede mnou se rozprostírala podlaha posetá nehybnými skřítčími těly. Všichni byli mrtví. Stovka skřítků ležela na ledové kamenné podlaze, jeden přes druhého, stovka vytřeštěných očí, rty rozevřené v němém výkřiku, který už nikdy nevypustí do vzduchu. Zbledla jsem. Musela jsem se přidržet v rámu. Ruce se mi roztřásly. Uvědomila jsem si, že tu někdo musel být. Někdo, kdo měl strach, že skřítkové vyzradí pravdu o tom, kdo opravdu je.
"Hrůza, co se stalo. Nebylo v mých silách, abych tomu zabránil." Ozval se mi těsně za zády hlas našeho ředitele. Srdce mi vynechalo jeden úder. Pomalu jsem se otočila a podívala se mu do tváře. Stála jsem tváří v tvář vyznavači Voldemortových myšlenek, vůdci Vymítačů, vrahovi všech těch skřítků. Pokud ale byl schopný tohohle, co když se něco stalo studentům? Co když Erika…
"Pane řediteli," ozval se můj třaslavý hlas. Musela jsem se okamžitě uklidnit. Nesmím dát najevo, co vím. Hraj blbou!
"Ale tys tomu unikla, je to tak Potterová? Kde si byla?"
"Na školních pozemcích. Nebylo mi dobře. Měla jsem děsnou kliku, co." Pousmála jsem se křečovitě. Barker na mě však nepřestával podezřívavě zírat.
"Tak na pozemcích…" přikyvoval hlavou. "A odtamtud ses vrátila až teď?"
"Schovala jsem se v lese. Bála jsem se."
"A pak si šla rovnou do kuchyně jen proto, žes měla hlad, předpokládám…" jeho hlas ztvrdnul a oči mě probodli vědoucným pohledem. Vytasila jsem hůlku.
"Takže ti to stihla vykecat, co? Ta mrňavá potvora." Vztekal se. "Neber si to osobně. Tvoje krev je alespoň z poloviny čistá, ale nemůžu tě nechat naživu."
"Zabijete mě, jako ste to udělal se skřítkama? Vy srabe! Nemohli se nijak bránit."
Barker se rozesmál.
"No to snad ne. Ty mi tu chceš kázat o morálce? Přitom jediný, co je v téhle situaci na místě, je škemrání o život."
Srdce mi vyskočilo až do krku. Sevření prstů kolem mé hůlky znejistělo.
"Stejně o tom už ví celé ministerstvo. Tím, že mě zabijete, ničeho nedocílíte."
"Lžeš," nařknul mě. Vyděsilo ho to. "Nevěřím ti."
Teď jsem to byla já, kdo se zasmál.
"Jen si běžte přepočítat školní sovy v sovinci pane řediteli. Jedna chybí. Ta co letěla s dopisem, který sem sama poslala. Vaše kariéra ředitele školy dneškem končí."
Rozhostilo se ticho. Barker si mě přeměřoval rentgenovým pohledem. Obrnila jsem si myšlenky neprostupnou zdí, aby mi nemohl do hlavy. Byl až příliš soustředěný, pokoušel se o nitrospit.
"A víš co? Pro tebe se tim nic nemění," řekl po chvíli. "Tvoje smrt nebude na škodu. Jsi Potterová, zasloužíš si to. Tvoje rodina je pro nás tvrdý oříšek. Tys zatím moc škod nezpůsobila, ale to neznamená, že se o to v budoucnu nepokusíš. Měl bych obstarat preventivní opatření…"
Sevřela jsem hůlku pevněji mezi prsty. Nesmím se vzdát. Ať už mám dneska umřít nebo ne, budu bojovat. Kéž bych se sem nevracela, kéž by se mi ty skřítkové nepřipomněli. Stejně bylo pozdě, nezachránila jsem je.
"Rozluč se se životem," pozdvihl hůlku, aby pronesl zaklínadlo, co to mělo vše zkončit.
Najednou se Barker svalil v bezvědomí k zemi. Několikrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že můj zrak mi slouží dobře. Ležel bezvládně na podlaze a nad ním stál Shane s hůlkou v zakrvácených dlaních. Klouby měl rozryté do krve, z košile už zbývaly spíš cáry, vysící mrtvolně přes jeho tělo s četnými zraněnímy.
Jak úlevou, tak i únavou jsem se svezla po stěně a zůstala jsem sedět. Byla jsem tak blízko smrti. On tu ale vždycky byl, vždycky včas zakročil, vždycky mě zachránil. Byl jako můj anděl strážný.
"Si v pořádku?" dobelhal se ke mně, držíc se za bok, ze kterého mu tekla krev, zabarvující cíp jeho košile sytě rudou barvou.
Zastyděla jsem se, když to řekl. Nebyla jsem na tom ani zdaleka tak zle jako on.
"Vypadneme odtud." Řekl a vytáhl mě na nohy. Nestačila jsem se ani nadechnout a už se semnou přemisťoval zpět do mého pokoje v hostinci v Malém Visánku.
"Jakto, že funguje přemisťování?"
Položil mě na postel a sednul si na okraj, aby si ošetřil rány.
"Barker se tam přemístil, musel zrušit ochranu kolem Bradavic."
"Jak si ale věděl, že se tam přemístil?"
"Prostě to poznám." Sykl bolestí, když hůlkou omylem zavadil o ránu na břichu. "Stejně jako sem poznal, že tys použila letax." Kývl ke krbu.
"Co se stalo v tom Gauntově domě. Jsou všichni v pořádku?"
"Ne, Connie, nikdo z nich není. Všechny děti z mudlovských rodin nacpali do sklepení a pustili tam výpary z lektvaru, kterej funguje jako kyselina. Je to prudkej jed, okamžitě tě zabije. Díky těm výparům se to zpomalilo, chtěli jim zařídit bolestivou smrt."
Co to tu říká? Jsou snad mrtví? Erika je mrtvá?
"Ne…" šeptla jsem a Shane se na mě podíval.
"Přišel sem včas." Uklidnil mě. "Zastavil sem to. Všichni byli převezený do Munga, jakmile dorazil tvůj táta. Snad se toho nikdo moc nenadejchal."
Ze srdce mi spadl kámen obrovských rozměrů.
"Tys mě vyděsil," vydechla jsem a on se pousmál. "A… ráda tě vidím… živýho." Dodala jsem rozpačitě. On sklopil oči zpět ke své ráně, což se mu hodilo k tomu, aby působil zaměstnaně. Nechtěl se mi dívat do očí, když se chystal říct následjící větu.
"Myslel sem, že každej Pettigrew si zaslouží zemřít." Připomněl mi moje chování při našem posledním setkání. Polil mě stud.
"Bylo to ode mě hloupý." Řekla jsem mu místo omluvy. Nechtěla jsem to rozebírat. Pořád to bylo totiž ve mně, pořád mě dráždilo, že ten, do kterého jsem zamilovaná musí nosit to nejhorší jméno pod sluncem. Nechápala jsem proč si své příjmení nezměnil. Hlásí se snad k tomu prokletému rodu?
"Měl by ses nechat přejmenovat." Navrhla jsem s vážnou tváří. Upřímě, nic by mě nepotěšilo víc, než aby se dobrovolně vzdal toho špinavého jména.
On ale zakroutil hlavou.
"Dřív jsem měl stejnej názor. Chtěl sem si prostě uměle vytvořit jiné příjmení. Styděl sem se za to, čí potomek jsem, ale…"
"Tvoje dřívější já mělo mnohem víc rozumu." Vpadla jsem mu vášnivě do řeči. Shane si olíznul rty a stiskl je na okamžik pevně k sobě, jakoby se snažil přemoct sám sebe, aby mě nezasypal hromadou nadávek.
"Ale… " zdůraznil a zhluboka se nadechl, "Někdo, kdo měl mnohem ví rozumu než moje dřívější já a tvoje současný, mi poradil, abych se pokusil svoje jméno očistit. Abych mu zpátky přinesl hrdost, abych se už za něj nemusel stydět."
Měl samozřejmě pravdu. Zněl mnohem moudřeji než já se svým: Změň si to prokleté jméno. V žilách by mu přece stále kolovala Petrova krev. Ale já si nedokázala pomoct. Dívala jsem se mu do očí a přemýšlela jestli je nějak Petrovi podobný. Ani zdaleka. Přesto myšlenka, že sdílí stejnou krev ve mně vzbuzovala vztek. Neustále jsem si musela připomínat, co pro mě udělal, kolikrát se o mě postaral, zachránil mi život a ne jen to. Zachránil lidi, co tvoří můj svět. Dlužila jsem mu mnohem víc, než jsem byla schopná kdy splatit a přesto jsem nedokázala přenést přes srdce tuhle titěrnou maličkost.
"Proč ste se předtím s tátou pohádali?" svedla jsem konverzaci na jiné téma.
Shane neodpovídal. Znovu pevně sevřel rty a sklopil oči tentokrát k mým ranám.
"Ukaž tu ruku." Vzal mou ruku do dlaní a přejel zlehka palcem po zaschlé krvi. "Mohla se ti tam dostat infekce. Chtělo by to vyčistit ránu než to zahojíme."
Dotáhl mě k umyvadlu v rohu místnosti a spustil mi přímo do rány ledovou vodu.
"Au!" ucukla jsem.
"Moc toho teda nevydržíš," zavrčel.
"Co se tam vlastně stalo?" zeptala jsem se a vyhla se nepříjemnému dohadování.
"Chceš, abych ti popsal záchranou misi?" povytáhl pobaveně obočí a já přikývla.
"A taky nechápu, proč vlastně neunesli jen ty z mudlovských rodin. Proč sebrali všechny?"
"Asi nechtěli, aby někdo dal vědět ministerstvu. Nechtěli po sobě zanechat stopy. Nakonec to pro ně dopadlo dost zle. Nejmíň polovinu se nám povedlo zatknout… ale ne dost."
Bylo toho tolik, co jsem se potřebovala zeptat, věci, co mě pálily na jazyku. O jeho rodině, jakto, že vyrůstal tak daleko, v Malém Visánku, jakto, že je tak zraněný, kdo mu to udělal? Naposledy čelil deseti Vymítačům najednou a vyvázl maximálně se škrábanci. Musel narazit na někoho, kdo byl alespoň tak dobrý jako on sám, což mě naplnilo strachem a uvědoměním, jak silný musí náš nepřítel být. Trochu mě udivilo, kolik síly Shaneovi přičítám, když poměřuju sílu nepřítele na základě jeho schopností.
"Kdo ti to udělal?" kývla jsem k jeho obvazům na břichu.
"V souboji." Řekl jen.
"To je mi jasný, Shane. Myslím… kdo? Kdo byl tak dobrej, že se mu povedlo tě takhle zřídit."
Bylo mi proti mysli to říkat, protože jsem tím pádem přiznala, jak vysoko cením jeho schopnosti.
"Byl to někdo, koho bych rád viděl mrtvýho." Zasyčel nenávistně.
"Teď si promluvil a neřekl si nic," poukázala jsem netrpělivě na skutečnost, že z takové informace toho asi moc nevyčtu.
"Nezáleží na tom." Vyhl se opět rozvinutí tématu. "Slyšel sem, cos udělala." Odvedl řeč jinam. Proč se při našich rozhovorech pořád mění témata? Nikdy nedotáhneme jednu konverzaci dokonce, pořád se vyhýbáme odpovědím. A pramení to jen z jeho strany.
"No jo," vzdychla jsem. "Hrála jsem si na hrdinku, jako obvykle." Řekla jsem útočně, protože jsem očekávala další peskování nebo posměšky. On ale zakroutil odmítavě hlavou a zabodl se mi těma zelenýma očima do tváře.
"Tentokrát si byla hrdinka. Zachránila si život šesti ministerským bystrozorům. Jakej teenager s s timhle může pochlubit. Navíc holka."
"Tu poznámku s holkou jsem jakože neslyšela," prohodila sem ve vtipu, stále překvapená, že z jeho úst slyším pochvalu. "Takže si nemyslíš, že to byla nerozvážná blbost a pošetilost."
"Jasně, že to byla blbost a pošetilost. Ale odvážná. A tentokrát to ve výsledku znamenalo zachránění šesti důležitých životů."
"Každej život je důležitej," zamračila jsem se. Už zase mě přepadaly velkodušné myšlenky. Shane se jen ušklíbl a neřekl na to nic. Mlčeli jsme ještě chvíli. Shane mi opečovával ránu na ruce a já pomalu cítila, jak mi tělem prostupuje ospalost.
"Tak." Zamumlal a pustil mou, už ošetřenou, dlaň. Zadíval se na mě a hned pochopil, jak nutně potřebuju spánek. Vzal mě do náruče, aby mě odnesl do postele, která ode mě byla sotva dva metry. Ponořila jsem se do klamných nadějí, že tím možná chtěl něco naznačit. Jak opatrně mě položil na matraci… Dovolila jsem si užívat si jeho přítomnost a představovat si, že všechno, co pro mě kdy udělal, nedělal proto, aby se vykoupil ze špatného, zradou poskvrněného jména, ale pro mě, čistě z lásky. Věděla jsem, že o to víc to bude bolet ráno, až mi dojde ta žalostná situace mého srdce, jehož lásku nikdo neopětuje, ale potřebovala jsem se uklidnit a uspat něčím krásným, třebas to byla lživá představa. V noci jsem vyděla hrůzy, ze kterých mi pořád běhá mráz po zádech, když si na něj vzpomenu. Potřebovala jsem útěchu.
Sundal mi boty a přikryl mě dekou. Zavřela jsem oči.
"Zůstaň tu se mnou… prosím." Slyšela jsem samu sebe říkat, než jsem se propadla do tvrdého spánku.

QQQQ
Když jsem znovu otevřela oči, za okny byla tma. Musela jsem prospat skoro celý den. Pokoj byl prázdný. Vylezla jsem z postele a s odporem si všimla mého šinavého oblečení, ve kterém jsem v klidu spala. Potřebovala jsem sprchu. Uviděla jsem malou hromádku složeného oblečení na stoličce. Někdo tu musel být. Prostudovala jsem, jakého druhu to čisté oblečení je a došlo mi, kdo mě přišel navštívit. Táta. To oblečení bylo totiž moje a bylo z domova. Věci, co jsem normálně nenosila a proto jsem se ani neobtěžovala balit si je do Bradavic. Plyšové bačkory v podobě psí hlavy, úžasný. Černé šusťáky a červená flanelová košile? Kde tohle vždycky vyhrabe, to je mi záhadou.
Po tom, co jsem se dala trochu do pořádku a oblékla ten děs, zkontrolovala jsem se v zrcadle, které mi potvrdilo, že vypadám, jak naprostý idiot. Ještě farmářskej slamák a stoletý tenisky a jsem jasná.
Zakručelo mi v břiše a tak jsem se vydala dolů na mou snídani, která byla vlastně večeří. Dole mě přepadlo nečekané překvapení. Stoly byly sražené a kolem nich usazena snad polovina školy včetně učitelů a mého otce. Všichni mi začali tleskat a já měla chuť se propadnout hanbou do země. Profesoři, studenti, všichni mě vidí v tomhle příšernym úboru, to je snad zlej sen. Rychle jsem sestoupila dolů a vmísila se do davu. Zamířila jsem si sednout k otci, jenže sotva jsem se usadila, on vstal.
"Čekal sem až vstaneš, chtěl sem vidět to uvítání," mrknul na mě. Samozřejmě měl na mysli ten potlesk. "Zasloužila sis to. Ale už vážně musim běžet. Uvidíme se doma…"
S těmy slovy zmizel kdesi v davu a zanechal mě lehce zmatenou. Uvidíme se doma?
Něčí ruce se mi obtočily kolem ramen a dlouze a pevně mě stiskly. Pak se mi zjevil Brendin obličej.
"Ty naše hrdinko," ušklíbla se provokativně. "Musíš mi to všechno dopodrobna povyprávět!" říkala, zatímco mi na talíř nakláda vrchovatou hromadu špaget.
"Kečup? Nebo omáčku?"
"Omáčku." Zkusila jsem, ale Brenda už dávno lila na špagety kečup.
"Povídej a opovaž se něco vynechat."
"Nech jí ať se nají, Brendo," okřikla jí Jenny.
Byla jsem tak ráda, že je vidím, až mi na chvliku do očí vhrkly slzy. Radši sem se rychle sklonila k talíři.
"Kde je Erika?"
"V nemocnici." Zvážněla Brenda.
"Ale bude v pořádku." Dodala rychle Jenny, a pokusila se o úsměv.
"A vy? Jste v pohodě? Jak vás vůbec všechny dokázali unést z postelí?" zajímalo mě.
Moje kamarádky se po sobě podívali. Zřejmě doufali, že tomuhle tématu se alespoň pro dnešek vyhnou.
"Všechno pití u večeře bylo otrávené." Odpověděla Brenda. "Usnuli jsem všichni do jednoho a probrali se až tam, v tý kopce. Bylo to strašný. Došlo nám, že všichni, co maj oba rodiče mudli, zmizeli."
"Drželi nás ve tmě a zimě. Neměli jsme ponětí, jak dlouho tam jsme, jestli je den nebo noc… Mačkali jsme se tam, protože ten sklep byl moc malej." Vzpomínala Jenny zamračeně. "Vážně sem ráda, že je po všem. Celou tuhle hostinu nám zaplatilo ministerstvo. J uzavřel pro dnešek hospodu, takže mudlové budou muset vážit cestu až do Velkého Visánku, aby zahnali pivní žízeň." Zasmála se Jenny škodolibě.
Bylo tu něco, co mě tížilo. Nevšímala jsem si toho pocitu, který pramenil kdoví odkud, vždyť bych měla být šťastná. Všechno nakonec dopadlo dobře, šťastný konec. Nikdo přece nezemřel. A v tom mi to došlo. To ti skřítkové, všichni do jednoho. Kdybych se předtím zdržela o něco déle a nenachala je tam na pospas osudu, mohli žít. Měla sem šanci jim pomoct a já to neudělala. Stačilo jen vyhledat v knihovně, jak zrušit kouzlo, co uvěznilo skřítky. Věděla jsem přesně v jaké knize hledat. Bylo to kouzlo, co neplatilo na mě, týkalo se jen domácích skřítků a taková kouzla by se dala spočítat málem na prstech. Byla jsem vyděšená, plná paniky a roztržitosti, nedokázala jsem myslet střízlivě. Oni na mě spoléhali, slíbila jsem jim, že se vrátím. Prosili mě, abych je zachránila… až na tu skřítku. Nestarala se o sebe, jediné, co jí zajímalo, byli ty děti uvězněný u Gauntů a bystrozorové. Plna studu jsem rozčíleně vydechla, jakobych tu tíživou vinu mohla vyplivnout ven.
"Co je ti, Connie?" starala se Brenda. Krátce mě poklepala po zádech.
Neměla jsem náladu cokoliv vysvětlovat. Cítila jsem se hrozně. Omluvila jsem se a vstala, abych došla nahoru a mohla se tam zavřít sama se sebou. Jen na chvilku, pak se vrátím zpátky. Potřebovala jsem si jen srovnat hlavu.
Popadla jsem svůj notýsek a tužku. Měl v mojí brašně stálé místo, nikdy jsem ho neodkládala jinam, než přímo o přední kapsy v mé brašně.
Jestli po tomhle životě má následovat další - psala jsem - život na úrovni, jakou si zasloužím na základě vyhodnocení toho současného, nechci ani pomyslet, co by ze mě bylo. Čím dál častěji mě překvapuje, že zdaleka nejsem ta osoba, za kterou jsem se vydávala a které sem věřila. Dneska sem poznala skřítku, co si zaslouží být člověkem a já bych měla pokorně děkovat za možnost stát se v příštím životě tím malým stvořením, co má jen malé právo na svou vlastní vůli.
Tečku jsem do papíru vryla, až se povrch prtrhnul. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla, zaplašila chmurný myšlenky a papír s textem jsem vytrhla z notesu a nechala na posteli. Nasadila jsem úsměv, ti dole si zasloužili pohodový večer, smutku už si užili dost.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mandy mandy | 28. prosince 2009 v 12:50 | Reagovat

vážně krásný tohle není povídka ale přímo detektivka:-D tuhle povídku úplně zbožnuju:-D

2 Peťka Peťka | E-mail | 28. prosince 2009 v 15:18 | Reagovat

Tahle povídka je docela akční :D :-) pořád se něco děje, ale jedině dobře:-) ten Barker, to je vážně parchant...a Shane...on je fakt Conniin anděl strážnej :D líbííí:-)

3 Paige Paige | Web | 28. prosince 2009 v 17:36 | Reagovat

Pěkně dokončený, Shane se vždycky umí zjevit v tu správnou chvílí...

4 xXx xXx | 28. prosince 2009 v 20:38 | Reagovat

uuuch proč nemá každej takovýho svýho Shanea??:( to není spravedlivý..... :D jinak mooc hezký a taky smutný (chudáčci skřítci)!!

5 xXx xXx | 28. prosince 2009 v 20:39 | Reagovat

a nezapomeň prosíím na Emanuela!!:D:D

6 Kate Kate | 29. prosince 2009 v 15:07 | Reagovat

Tolik se toho stalo, to je neuvěřitelný.. Ale pořád Connie obdivuju. Je statečná. Ale ta věc s tím ředitelem a Vymítačema mě dost šokovala - největší krysa měla v Bradavicích největší moc? neskutečný.. :( Ale Shaneova záchrana byla pěkná :) Prostě nehorázně úžasné a napínavé kapitoly :)

7 Sawarin Sawarin | Web | 29. prosince 2009 v 16:14 | Reagovat

Nádhera, nádhera, nádhera.. Vážně skvělá kapitola.. Jsem moc zvědavá, kam dál se bude tato povídka ubírat..:)

8 Abbina Abbina | Web | 2. ledna 2010 v 1:05 | Reagovat

Sem ráda, že se kapitola líbila, a že se našli takoví,co dokonce ztratí těch pár vteřin na napsání komentu,který (jako snad každá povídkářka) mám fakt ráda:-))
to Mandy:No..na detektivku ještě asi nemám,ale tak snažim se,aby to nebylo jen a jen o lásce,že:-))

to Peťka: Nj,každej by takovýho anděla potřeboval,co:-)sem ráda že se líbíí:-)))
to Paige:Jak jinak:-DJako pravej hrdina!
to xXx:Abych se přiznala-občas se v těch morbidnostech vyžívám,ale zase se to snažim udržovat v míře,aby se z toho nestala ufňukaná povídka.A neboj- s Emanuelem mám svoje plány;-)
to Kate:prostě Děkuju.Tvůj koment sem si četla asi 3x:-))
to Sawarin:mno..v mý hlavě už to maj všechny charaktery týhle povídky zpočítaný:-))jen to hodit na papír...

9 makča makča | 12. ledna 2010 v 14:53 | Reagovat

naprosto skvělý napínavý úžasný chudinky skřítkové...sem moc zvědavá jak se to vyvine dál:)už se těším na další kapitolku

10 xXx xXx | 13. ledna 2010 v 17:33 | Reagovat

proosííím pokračování :( ....ať se před tím pololetím nečím trochu potěšíme :D

11 Irene Irene | 29. ledna 2010 v 10:43 | Reagovat

Ještě si stěžuj na nedostatek komentů...;o)
Osobně si jeno z jejich púsaní příjdu mírně vyšťavená!
Takže... co si mám kruci vymýšlet... začínámse stydět jak jsem neoriginální, když musím do každýho psát, jak je kapitola skvělá...
T-O N-E-N-Í F-É-R -!
Navíc, tuším, že tohle je předposlední nedočtená... začínám propadat depresi z nedostatku čtiva! (minimálně jednoho konkrétního...)

12 Irene Irene | 29. ledna 2010 v 10:44 | Reagovat

SEK!
POSLEDNÍ??!!
NO TO MI PŘECE NEMŮŽEŠ UDĚLAT!
V tom nejlepčím skončit je nelidský!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama