34. kapitola

29. srpna 2007 v 14:57 | abbina |  ♣KAREN♣
Jak se přibližovali, Sírius pomalu rozeznával obrysy střechy a zdí. Sotva se stačily vytvořit vstupní dveře, už ho do nich Karen strkala. Octl se v navlas stejném obýváku, jako byl ten jeho. Bylo mu jasné, že celý dům je přesná kopie jeho obydlí. Nechal tuhle skutečnost bez komentáře a hned zaměřil svou pozornost na Karen, která ze sebe právě strhávala černý plášť. V plném světle se jevila ještě krásnější než dříve. Vyzařovalo z ní cosi, co u ní ještě nepoznal. Nevěděl přesně, co to je, ale vypadala teď jako princezna, nějak z ní cítil mateřskou lásku. Pro tuhle chvíli byla její povrchnost ty tam. Tu plachý usměv, nervozita… stud? Možná, že to, co u ní nikdy dřív nezažil, byl právě stud. Hluboký pokorný stud před ním. Ale proč?
"Sedni si Siriusi." Pokynula rukou k dřevěné židli u stolu, ale sama zůstávala stát.
"Svojí dceru už neuvidíš…"
"Co to…" sírius prudce vstal, až se židle převrátila a s prásknutím dopadla na podlahu, kde zůstala bez hnutí ležet. Ani jeden z nich tomu nevěnoval nejmenší pozornost. Karen se k němu obrátila zády.
"Nech mě domluvit." Prosila ho. A tak si Sírius, ač rozzuřený a zmatený, zas pomalu sednul na židli, kterou jediným nedbalým mávnutím postavil na všechny čtyři. Přál si vidět jí do tváře, ale to co z ní viděl byly jen dlouhé hnědé vlasy, kroutící se skoro k zemi a zakrývající její ladnou postavu. Uvědomil si, že mu tahle žena připadá najednou tak neskutečná, neuvěřitelná a dokonalá, jako nikdy.Zahnal ty myšlenky plné obdivu a opět se naladil do pobouřené nálady.
Nadechovala se pomalu a trhavě. Potom znovu promluvila.
"Když se narodila, byl to ten nejšťastnější den mýho života. Porodila sem jí tady, nepotřebovala sem ničí pomoc… Měla takový malinkatý ručičky, který ke mně vždycky natahovala.. a brala mi pořád hůlku a tahala mě za vlasy….byla úžasná…" usmívala se při vzpomínkách na ní a zasněně hleděla skrze zamlžené tmavé okno. "Doufala sem, že jí ochráním před pozorností Voldemorta a jeho smrtijedů. Ale jednou večer sem zavítali smrtijedi. Nevím přesně kolik jich bylo, ale hledali mě. A dokonce měly nějaké nejasné informace o tom, že čekám dítě. Metali kouzla po celým lese a jen obrovskou náhodou nenašli tenhle dům. Měla sem strach, že se vrátí. Každou noc sem mývala noční můry, jak Voldemort vraždí mojí dceru… Ach Siriusi, bylo to nesnesitelné. Nechtěla sem spát. Zeslábla sem tolik, že mě na několik dní naprosto opustily mé kouzelné schopnosti. Ale myšlenka na odloučení s He… s mou dcerkou mi trhala srdce. Chodívala sem dolů do vesnice pro nějaké zásoby jídla, neviděli mě tam moc rádi. Jedna potrhlá ženská o mě rozkřikuje, že sem čarodějnice. Musela mě vidět, jak vycházím z domu a protože je mudla viděla jen jak sem se najednou zjevila uprostřed lesa. Jenomže já nevim jistě, jestli to je vážně takhle, takže jí nemůžu změnit paměť…"
"Říkala, žes někoho zabila. Že si zabila jí…"
Karen se otočila čelem k němu.
"Potom si musela všimnout mého dítěte a i toho jak… No to je jedno. Každopádně se mě ty lidi bojí a nejvíc ze všeho by si přáli abych vypadla. Je mi to jedno. Nijak jim neškodim, tak co si stěžujou…" zakroutila naštvaně hlavou. "Občas sem si kupovala jejich noviny, pro ukrácení dlouhé chvíle a jednou sem narazila na článek o mudlovských rodičích, kteří ztratily svojí novorozenou dceru. Myslim, že jí někdo unesl. Policie po ní pátrala jen chvíli, než to vzdali a prohlásily jí za mrtvou. Chudáci, ta žena se málem zbláznila… Našla sem to dítě. Leželo v domě Keli Florentsové - žena s docela tragickým životem… Její jediný přání bylo dítě, ale nemohla otěhotnět, takže ukradla tamto dítě a přivlastnila si ho. Hrozné co? Ale bylo v dobrých rukou… nechala se jí ho. S dopisem, ve kterým sem psala manželům ztracený holčičky, ve jménu únoskyně. Psala jsem, že mi svědomí nedalo a strašně se jim za to všechno omlouvám a i s dopisem jsem jim nechala u dveří i mou dceru…"
"Cože?!" Podruhé naprosto rozzuřený vyskočil ze židle, která opět spadla s třísknutím na zem a jedna její noha se odlomila a odlétla do rohu. "Jak si něco takovýho mohla udělat? Proboha, si matka! Copak seš už tak zkažená, že si schopná opustit svoje dítě? Jediný, co si měla?"
"Je aspoň v bezpečí," šeptala Karen se slzami na krajíčku. "Kdybych se jí nevzdala, byla by to pro ní smrt, tak už to pochop! Nic bych jí nebyla schopná nabídnout. Se mnou by jí čekala jenom smrt…"
"Ne, vůbec nic. Jen mateřskou lásku, co…Má vyrůstat u cizích…"
Chápala, proč ho to tak naštvalo. On sám něco tak krásného jako mateřskou lásku nikdy nepoznal, proto si tolik přál, aby jeho dítě bylo rodičovskou láskou obklopené. Vždyť ona sama neměla taky zrovna vzorovou matku a chtěla být jiná. Chtěla být ta nejlepší pro svou dcerku. Ale copak to šlo? Pán zla jí nikdy nedá pokoj. Vzal by jí její holčičku… A jak by mohla žít s vědomím, že jí díky své minulosti, zahubila?
"Pochopím, jestli mi to neodpustíš. Jen chci abys věděl, co mě k tomu vedlo…"
"Nepotřebuju abys něco chápala! Já chci vidět svojí dceru!"
"Siriusi, já nemůžu…"
"Kde je?!"
"To ti neřeknu, je v dobrých…"
Sírius jí chytil pod krkem. "S těmahle kecama na mě nechoď! Chci vědět, kam si jí strčila!"
Mohla ho kdykoliv uřknout, ale neudělala to. Věděla, že má právo být naštvaný. Má právo jí nenávidět… A i kdyby ho uřknula, skončilo by to soubojem, který by neměla žádnou šanci vyhrát… Tentokrát byl mnohem silnější on. Jeho zášť vůči ní mu dodávala novou sílu. Kdykoliv dřív by z něho měla strach. Ale teď už ne. Nezajímalo jí, že se už skoro nemůže nadechnout. Bylo by tak naivní doufat, že k ní ještě někdy pocítí lásku, a přesto to bylo to jediné co si od života ještě přála.
Měl její život vůbec nějaký smysl? V očích svých přátel je statečná a záhadná Karen, u které nikdy neví, co mají čekat. Od své matky utekla, otce nikdy neoplakávala, vlastní dcery se zřekla a Sírius? Její jediná, velká, životní láska, kterou milovala víc než svůj život, jí ze srdce nenáviděla.
Stisk povolil a ona se skácela k zemi.
Jakoby vzdáleně slyšela, jak říká, že už jí nikdy nechce vidět. A když konečně popadla dech a zvedla hlavu, byl pryč. Vydrápala se na nohy a vběhla do tmy.
"Siriusi! Neodcházej, prosím. Ne takhle!...prosím."
Jen tichá neúplná ozvěna jí byla odpovědí. Byl pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 barbora barbora | 29. srpna 2007 v 15:10 | Reagovat

wow!!! uzasne, perfektne, super:D  neviem co mam viac napisat. chudak siri...a tesim sa na dalsiu:D

2 Ella Ella | 29. srpna 2007 v 15:46 | Reagovat

Ježiši, to bylo tak krásné a smutné. Chudáci Sirus a Karen, chápu jak se asi Sirius cítí, ale chápu i Karen proč to udelala...fakt smutné.

3 ililik ililik | E-mail | Web | 29. srpna 2007 v 15:53 | Reagovat

To je tak krásně smutný...vím, že se k sobě tyhle slova nehodí, ale přece. Že bych snad tušila, kdo je to dítě? Že by to byla He... Dobře...neřeknu to...ale... :o)

Moc hezká kapitolka. vážně krása

4 Ylil Ylil | Web | 29. srpna 2007 v 16:37 | Reagovat

Abbinko!!! nenatahuj to, ne neber to doslova!!! ale to je hrozný já tu povídku miluju ale aj nenávidim zároven to je hrozný!!!normálně ta povídka neni normální - je totiž tak dokonalá že to snad už ani neni možný - ježiš co to melu - vidiš co mi děláš - kecák kuli tomu nesmysli a to pořádký!!!! to je tak smutnýýýý, že musim nevim co - ježiš já sem vadná!!! je to nádherně napsaný a to všecko!!! Já nemám slov - sem němá - pomooooc já sem němá!!! no to je jedno!! je to úžasně úchvatný!!! klobouk dolů (asi začnu nosit klobouky)...nádheraaaaaa!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

5 silvinka silvinka | 29. srpna 2007 v 18:27 | Reagovat

jeto krásný a smutný zároveň.Jsem ráda,že už zase píšeš a jsem napjatá jak to bude dál

6 Daze Daze | Web | 29. srpna 2007 v 20:18 | Reagovat

Fíha... Tohle jsem nečekala, opravdu moc hezká kapitola. Sice dobrá stránka mého já si přála, aby to dopadlo dobře. Ale nad touto verzí mé ďábelské já zatleskalo(dneska převažuje). Hm... jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Taky mám jisté tušení, kdo by ta záhadná He... mohla být

7 Nela Lestrange Nela Lestrange | Web | 29. srpna 2007 v 21:41 | Reagovat

Děkuju za pochvalu.To si ani nezasloužím.Tvůj blog je opravdu nádherný.Moc se mi líbí jeho styl.I tvé povídky jsou perfektní.Nemám slov.

8 Peťula Peťula | E-mail | Web | 8. září 2007 v 16:24 | Reagovat

Jak to mohla Karen udělat:-( Je to dítě, to co si myslím je to Hermiona??

Jinak je to nádherný.

9 Minoka Minoka | Web | 8. ledna 2008 v 15:15 | Reagovat

boze to je take smutne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama