6. kapitola

20. července 2007 v 19:35 | abbina |  ♣KAREN♣
Seděli ve společenský místnosti. James si četl Famfrpál v průběhu věků (mimochodem už po čtvrté), Sírius vypouštěl ze své hůlky obrovské mýdlové bubliny, pak je znuděně propichoval prstem. Karen přemýšlela. Jak to je vlastně s těmi kolejemi? Jak zjistí do který jí zařadí? Co když to bude nějaká zkouška?
"Jak zařazujou do kolejí? Sem tu skoro dva dny a nezjistim si to nejdůležitější.."
Sírius jí hned odpověděl. "Dobře, že se ptáš. Dělá se zkouška. Bylo jich pár co to nepřežily…Ale to se vždycky nějak ututlalo." Mávl rukou lhostejně. Karen se na něj šokovaně podívala.
"Co se tam dělá? Proč si mi to sakra neřek dřív!" začala belhat po pokoji. Zařazování je už za dvě hodiny….co bude dělat?!Najednou uslyšela tlumený smích. Podívala se nevěřícně na Jamese. Jak se může v týhle chvíli smát. To už se James smál na celé kolo a Sírius se k němu přidal. Svitlo jí.
"Dělali ste si za mě srandu?! Tak to vám nedaruju!" Popadla první polštář, co byl po ruce a hodila ho po Siriusovi. James schytal dobře mířenou ránu botou přímo do holeně.
"Přestaň! Nech toho! Varuju tě!" křičel Sírius. Karen po nich klidně dál házela co měla po ruce. Sírius jí chytil kolem pasu a hodil na pohovku. James jí chytil ruce. "Co s ní uděláme?" smál se James. Sírius si jí sednul obkročmo na nohy, aby se nemohla bránit. !Zkus jestli je lechtivá!" navrhl nemilosrdně. James jí pustil jednu ruku a začal jí šimrat. Karen byla lechtivá a to hodně. Začala strašně ječet. Spiklenecky se na sebe podívali: "Je!" vykřikli zároveň a oba se do ní pustily.
"Nechte…mě …..ne….prosím." nemohla Karen popadnout dech. Konečně se uklidnily. Udýchaně si sedli na zem, opřený hlavou o pohovku. Karen bolely z toho nedobrovolného smíchu svaly na břichu.
"Tak co? Budeš si na nás ještě někdy dovolovat?" zeptal se na oko výhružně Sírius.
"Pokud vim, začali ste si vy! Já to vážně potřebuju vědět."naléhala na ně.
"Nemusíš se tolik stresovat," uklidňoval jí James, "Prváci to maj horší, ty do poslední chvíle nevěděj co s nima bude.."
"Jo, měla si vidět nás, jak sme byly vyklepaný." Zasmál se Sírius.
"A jak to dopadlo? Proč vás zařadily do Nebelvíru?"
Sírius se zamyslel. "Podle mě ze všeho nejvíc záleží na tom kam chceš jít. Neznám nikoho, kdo by nebyl spokojenej se svojí kolejí."
"Kolik těch kolejí vlastně je?" James na ní vytřeštil oči. "Chápeš to?!" podíval se na Siriuse. Ani nečekal na odpověď. "Promiň, ale už sem si zvykl na to, že víš věci o kterých si vlastně nikdy neslyšela a takovou základní otázku…To si v tý knize nečetla nic o kolejích?"
"Ne nečetla," odsekla mu. "Jak ste vy věděly, do jaký koleje chcete?"
"To máš jednoduchý," ujal se Sírius vysvětlování a posadil se k ní, "Byly čtyři zakladatelé týhle školy. První byl Godrick Nebelvír, ten si nejvíc cenil na studentech odvahu a čestnost.."
"To jako znamená, že i vy ste odvážný a čestný? Snažíte se mě rozesmát?"
"Tak hele," ohradil se Sírius, "ty si snad myslíš, že sme ňáký srabáci?"
"To si řekl ty, mně u vás nesedí jen ta čestnost."
"My se teprve musíme vybarvit, chápeš?" vysvětloval hrdě James.
"Teď s náma totiž mlátí puberta, jak nám pořád opakujou profesoři." Ušklíbl se Sírius. "Prýtová nad náma věčně brečí: Takoví inteligentní a tak hloupě plýtvají talentem.." napodobil přehnaně pisklavě hlásek profesorky Prýtové.
"Musí z nás šílet. Jednou sme jí vysklily skleník číslo čtyři." James se při té vzpomínce musel rozesmát. "Kdyby sme nezdrhly, nejspíš by na nás použila Crucio."
"Já bych na vás rovnou použila Avada kedavra." Když si všimla jejich tváří, dodala "Říkal mi o ní Brumbál."
"Aha, no abych to neprodlužoval," vrátil se Sirirus k původnímu tématu, "Další byla Helga z Mrzimoru, ta zase nikdy neodmítala pomoc druhým. Jen pro představu, dostávaj se sem největší blbečkové. Rowena z Havraspáru byla chytrá, měla ráda pořádek. Je tam pár hezkejch holek, škoda, že to sou takový slepice…"
"To není pravda Siriusi. Neovlivňuj její názor. Neumíš to řikat trochu nestraně?"
"Co sem řek?" bránil se Sírius. "Oni sou vážně slepice, nevšiml sis Evelíny? Věčně za mnou leze, nedá mi na chvíli pokoj. "
"Dobře, Evelína je možná trochu slepice, taky jí je třináct, ale takový sou i v Nebelvíru, Mrzimoru a Zmijozelu."
"Evelína je z nic nejhorší, ale zkusim bejt nestrannej," řekl, když viděl, že James chce něco namítnout. "Posledním byl Salazar Zmijozel, jeho kolej je nejneoblíbenější ve škole, protože tam sou největší kreténi.."
"Siriusi!" napomenul ho James.
"Promiň kamaráde, ale tohle nejde. Řeknu ti to takhle: Jestli se dostaneš do Zmijozelu, u mě si skončila." Vypadalo to, že to Sírius myslí smrtelně vážně.
"Proč? Co je na ní tak hroznýho?"
"Vystudovali tam nejzlejší čarodějky a kouzelníci. Brumbál ti řikal o Voldemortovy, ne?"
"To jo, chce vyhladit všechny mudlovský kouzelníky jako sem já. Ten tam taky studoval?"
"Přesně tak. A jeho milovaný smrtijedi se z devadesáti procent skládají z bejvalých zmijozelských."
"Do týhle koleje jít nechci." Řekla rozhodně Karen.
"Hodná holka." Pochválil jí Sírius.
"Ne kvůli tomu, že tobě se nelíbí," vyvedla ho Karen z omylu. "Voldemort je můj nepřítel. Chci bejt úplně jiná než on."
"Si správná Karen." Usmál se na ní James. Ona mu úsměv oplatila. Ucítila na sobě pohled Siriuse. Neodvážila podívat se na něj. Jeho pohled jí úplně vyváděl z míry. Prostě ho ignoruj, opakovala si v duchu. Zachránil jí James.
"Není náhodou už sedm? Už by tam měly všichni bejt."
"Jo pudeme," odvrátil konečně od Karen zkoumavý pohled. Všichni tři se zvedli. Díky jejímu kulháni je nestíhala, takže se ocitla hodně za nimi. Šly po schodech. Karen zrychlila, aby je dohnala. V tu chvíli sebou schody škubly, měnily směr. Karen ztratila rovnováhu. Celou vahou dopadla na zraněnou nohu, ta se jí podlomila a Karen se skutálela dolů. Okamžitě k ní James se Siriusem přiběhly.
"Si v pořádku? Karen?" Karen si pomalu sedla. "Au," sykla bolestí, když si sáhla na nohu, "ztratila sem rovnováhu, stoupla sem na tu špatnou nohu."
"Můžeš vstát?" James jí podepřel a vytáhl na nohy. "Bolí tě něco?"
"Ne, to je dobrý, jen ta noha… Nevim jestli tam zvládnu dojít."
Sírius se k ní sklonil a podíval se na nohu.
"Dneska ti jí madam Pomfreyová vyléčí, přes zařazování to ale ještě musíš vydržet. Brumbál by nebyl moc rád, kdybys tam nepřišla." Sundal jí ponožku a jemně jí prohmatal. Podívala se na něj. Viděla soustředěný výraz na jeho tváři, pak si všimla jeho rukou. Nemohla si nevšimnout, že měl krásné ruce. Kolem nich proletěl duch. Zamrkala, jako by se probrala z transu. "Ty snad rozumíš léčitelství?" zeptala se trochu nedůvěřivě.
"Byl sem na brigádě v nemocnici u Munga, pár věcí sem se naučil, ale tohle ti neopravim. Kdybych tě neznal, klidně bych si na to troufl, ale nechci riskovat, že bych tě připravil o tvojí krásnou nožku." Podíval se na ní tím zkoumavým pohledem, který jí tak dokonale uměl vyvést z míry. Pohledem ale neuhnula, ještě si o ní bude myslet, že je stydlivá. Když viděl,jak si ho Karen prohlíží, usmál se a odkryl tak své bílé zuby. V kontrastu s jeho opálenou tváří ještě z léta skoro zářily.
"Co na mě tak koukáš? Snad sem tě neučaroval svým léčitelským uměním?" zaslechla v tom ironii. Musí ten trouba všechno zkazit?
"Nebuď tak vztahovačnej. Prostě sem přemejšlela."
"Aha, a o čem asi tak." Zeptal se posměšně.
"O tom, kdy si konečně uvědomíš, že tady sedim na studený zemi, zatímco ty si hraješ na doktora." Odpověděla mu chladně.
"Stačí říct." Na nic se neptal, jednu ruku vsunul pod její kolena, druhou za záda a zvednul jí do vzduchu.
"Pusť mě, o tohle sem se tě neprosila." Sírius jí okázale ignoroval a zamířil do velké síně. Aby nespadla, chytla se ho kolem ramen.
"Slyšíš? Chci dolů." Přikázala.
"Neudržela by ses na nohou. Přiznej to laskavě."
"Klidně bych se tam i doplazila, rozhodně nechci, aby mě všichni poprvé viděli rovnou v náručí rebela Siriuse Blacka!"
"Jestli mi nepřestaneš nadávat, vážně tě pustim a věř mi, že se ti to nebude líbit." To už vcházeli do Velké síně. Všichni se na ně otáčeli. Celá síň začala šeptat. Karen si všimla nenávistných pohledů některých děvčat.
"Pěkně ti děkuju Siriusi. Zajistil si mi tady spoustu kamarádek." Pošeptala mu.
"Nemáš zač. Teď se od tebe všechny husičky na týhle škole budou držet dál. Kromě toho máš mě, tak co bys ještě chtěla?"
"Chtěla bych tě zabít." Usmála se na něj sladce.
Došly k nebelvírskému stolu. James už tam seděl. Karen si nemohla vzpomenut, kdy odešel. Bavil se s nějakýma dvěma chlapci. Oba si jí prohlíželi se zjevným zájmem. Jeden byl menší blonďák, obtloustlé postavy. Karen ale upoutal ten druhý. Měl velké, šedomodré oči a polodlouhé plavé vlasy. Na obličeji měl pár šrámů, jeho pleť působila nezdravým dojmem. Přesto byl velmi hezký. Sírius na ně nahlas zavolal pozdrav. Karen protočila panenky. Furt na sebe jen strhává pozornost.
Pomalu se všichni začaly zpět otáčet ke svým kamarádům. Síní se zase rozlehlo šumění. Karen se trochu uvolnila. Sírius jí posadil na lavici vedle Jamese a sám si sedl naproti k hezkému klukovi se šrámy na obličeji . Z druhý strany měla toho obtloustlého chlapce.
"Pánové! Tohle je Karen, moje holka." Oba se na něj udiveně podívali. Karen po něm střelila výhružný pohled.
"Sorry, chtěl sem říct budoucí holka." Usmál se na ni stejně sladce, jako předtím ona na něho.
Na tvářích se jim rozhostil výraz říkající něco ve smyslu: Zase další do počtu. A dál se tim nezabývali, jakoby na tyhle novinky už byly zvyklí.
"To se ti splní možná v tvých snech." Odsekla mu. "Jmenuju se Karen, budu studovat ve vašem ročníku." Podala sebevědomě ruku plavovlasému klukovi.
"Sem Remus. Remus Lupin. A tohle," ukázal na obtloustlého chlapce vedle Karen, "to je Petr Pettigrew." Karen mu kývla na pozdrav.
"James mi stihl říct o tom, jak ste se poznali." Pokračoval Remus. "Prý ste se potkali v záchraným autobusu. Kdyby nebylo jich, určitě by ses hned ztratila, byla si totiž hodně zmatená." Karen se s přísným pohledem podívala na Jamese. Ten jenom pokrčil škodolibě rameny.
"Bylo to trošku jinak. Seděla sem v klidu na posteli v záchranným autobusu a tyhle dva," střelila po nich pohedem, "Mě začali otravovat. Vlastně sem neměla jinou možnost než se s nimi seznámit. Neodpojily se ani když sem vystupovala a nacpali se semnou do hradu." Remus se zasmál. "myslel sem si, že to tak ňák bude."
"Já bych to ještě pozměnil," ozval se Sírius. "V autobuse sme potkali holku, dívala se na nás. Řekli sme si, že není k zahození, vypadá jako docela lehkej cíl…"
"Není k zahození?! Lehkej cíl?" vybuchla Karen. "tak sme si kní přisedli." Pokračoval klidně Sírius. "Když měla vystupovat, nevinně řekla, že tam netrefí. Pochopily sme dvojsmysl. Chtěla, abychom jí doprovodily, nenechali sme se dvakrát prosit a …"
"To neni pravda!"vykřikla. "Čim je to tady krmíš?" zprudka si stoupla, až se všichni kolem ní lekli, dokonce i Sírius se zatvářil překvapeně. Takhle jí ještě nic neurazilo. Teď před všemi měla vypadat jako pitomá holka, co se je snažila svést. Vztekle se otočila na Jamese. "Sem snad ňákej lehkej cíl?!" James polknul.
"Uklidni se Karen, Sírius si dělal srandu…"
"Myslel sis snad, že nejsem k zahození?!" pokračovala. Tentokrát mluvila na Petra.
"No k zahození vážně nejsi." Pokusil se o vtip a nervózně se zasmál. Karen to vytočilo.
"Zato ty k zahození si, tlusťochu!" Petr uraženě pípnul "Nejsem tlustej." Sírius se na scénce velmi bavil.
"Karen, sedni si, všichni nás poslouchaj." Uslyšela Remusův hlas. Rozhlédla se kolem. Celý nebelvírský stůl na ně upíral pohled. Karen si sedla.
"Ty na mě nemluv." Zarazila Siriuse, když chtěl na její účet říct zase nějakou pitomost.
"Takoví divoký kočky mám rád," uslyšela Karen za sebou trapnou větu. Vzápětí uviděla majitele hlasu. Dlouhovlasý blonďák s chladnýma šedýma očima. Za ním stály dva namakaní kluci s tupým pohledem. Blonďák jí sjel od hlavy k patě a zabloudil do jejího výstřihu. Ani se to nesnažil skrýt.
"Kam to čumíš, Malfoy!" zavrčel Sírius. Všimla si, že v ruce svírá hůlku. Malfoy si ho nevšímal. Konečně odtrhl pohled od odvážného trička a zahleděl se jí do tváře.
"Škoda, že si jen mudlovská šmejdka." Sírius po něm mrštil kouzlem. Odhodilo ho na Mrzimorský stůl. Hned jak se Malfoy vzpamatoval, zaútočil na něj. Velkou síň naplnila vřava a záblesky kleteb. Kolem nich se utvořil hlouček fandících studentů. Karen dlouho nepřemýšlela. Popadla Jamesovu hůlku. Něco zašeptala a z hůlky vyletěli dvě bubliny. V zapáleném boji si skoro ani neuvědomily, že se ocitly v bublinovém vězení.
"Co to..!" vykřikl Malfoy. "Okamžitě mě pust ven, šmejdko!"
"Nevim sice, co to znamená, ale je mi jasný, že to bude asi něco hodně zlého. Dokud to neodvoláš, z týhle bubliny se nedostaneš." Kdyby pohled zabíjel byla by Karen na na místě mrtvá. Nevšímala si toho, teď věnovala pozornost Siriusovi. Poskytla tak Malfoyovi čas na rozmyšlenou. "Moc bych ocenila, kdybys mě laskavě nechal řešit si svoje problémy sama Siriusi."
"Řekl ti mudlovská šmejdko! Já sem tě bránil a ty mě místo díku zavřeš do bubliny?"
"Věř mi, že až budu od tebe něco potřebovat, osobně tě o to poprosim. Ok?"
"Ts." Vztekle rozhodil rukama. "Co vlastně chceš?!"
"Jen abys příště neřešil věci za mě. Zvládla bych ho i sama."
"No jasně."
"Jak vidíš poradila sem si nejen s ním, ale i s tebou." Upozornila ho Karen chladně.
"Kde bereš tu jistotu, hmm?" hůlkou zaklepal na bublinu a ta se rozplynula. Překvapeně zamrkala. Vítězoslavně se na ní podíval. "Vyrůstal sem v čistokrevné kouzelnické rodině, tohle kouzlo znám odmala. Na rozdíl tady od Malfoye." Ten se marně snažil přijít na zaklínadlo.
"Za tohle mi zaplatíš!" Vztekal se na Karen. Obrátila oči v sloup. "Až někdy jindy," prohodila znuděně. "Od takovýho namyšlenýho snoba ani nemá cenu čekat omluvu," mávla hůlkou a pustila ho. Malfoy po ní střelil poslední nenávistný pohled a pak se zavelením: "Deme!" i s kumpánama odešel pryč z velké síňě. Ozval se nadšený potlesk. Prváci, kteří přišly těsně před tím, než se Malfoy se Siriusem začaly prát, si zřejmě myslely, že je to představení na jejich počest.
"Blacku, Klerensová ke mně!" zaječela Mcgonagalová. Neměla slov. Za celý její život na téhle škole nezažila něco takového. Ještě k tomu při slavnostním zařazováním. Karen strnula. Co když jí vyhodí? Síriuse tohle v nejmenším netížilo. Uklonil se prvákům, popadl strnulou Karen za ruku a vedl jí k profesorce.
"Vám Blacku uděluji školní trest za používání kletby na veřejném místě. Ještě k tomu hned při zahájení školního roku. Zítra přijdete ke mně do kabinetu přesně v pět hodin. Pokud jde o vás slečno Klerensová- nevím ještě do jaké koleje budete patřit, takže vám zatím nemohu trest udělit, ale buďte si jista, že ho dostanete buď ode mne nebo od zástupce jiné koleje. Můžete jít. Sedli si zpátky k nebelvírskému stolu.
"První den ve škole a už mám díky tobě školní trest," sykla na Siriuse.
"Povíte si to jindy," zarazil Siriuse Remus. "Přišel Brumbál."
Brumbál stál u čestného stolu. Na okamžik se pohledem zastavil u Karen. Sklopila zrak. Zklamala ho, chovala se nezodpovědně. To bylo to poslední čeho chtěla docílit. Budu se učit. Je důležité abych byla lepší čarodějka než Voldemort.
"Rád bych jménem naší školy přivítal všechny stálé, ale hlavně ty nové studenty. Mezi nimi je i jedna starší studentka, která letošní rok nastupuje do pátého ročníku. Karen Klerensová. Zařazování zahájíme nejstarší studentkou." Brumbál si narovnal plášť a posadil se.
"Karen Klerensová!" zvolala profesorka Mcgonagalová. Karen vystoupila z davu. Na pódiu u profesorky stála stolička, na níž byl posazený ošklivý, starý klobouk. Věděla, co má dělat. Posadila se na stoličku a na hlavu si narazila moudrý klobouk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Minoka Minoka | 7. ledna 2008 v 0:10 | Reagovat

super

2 Minoka Minoka | 7. ledna 2008 v 0:12 | Reagovat

dokelu nestvite ma inak k abbine kludne tieto komenty vymaz a tieto v ktorych komentujem jak mi blbne comp,ale proste nemozem si pomoct a musim to okomentovat lebo mi to leze na nervy a fakt nechapem preco sa mi tie komenty zverejnuju tolkokrat predtym mi to nikdy nerobilo takze ma to dost stve a dufam ze ti to nevadi

3 Neviditelna Neviditelna | E-mail | Web | 12. ledna 2008 v 19:29 | Reagovat

Je to perfektna kapitola, velmi pekne pises a je to velmi velmi zaujimave, hned idem dalej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama