28. kapitola

20. července 2007 v 21:08 | abbina |  ♣KAREN♣
Stáli spolu před malým, bílým domkem uprostřed netknuté přírody. Za domem bublal potůček vlévající se do malého jezírka lemovaného krásně zelenou a měkkou trávou. Pohled na to byl jak vystřižený z pohádky.
"Kde si na to vzal peníze?" vydechla očarovaně Karen. Sirius jen pokrčil rameny.
"Strýčkovo dědictví. Provedu tě vevnitř."
Uvnitř to bylo útulné a skoro vše ze dřeva. Jedna velká místnost tvořila obývák a kuchyň dohromady. Naproti vstupním dveřím byly dvířka vedoucí do ložnice.
"Co na to říkáš?" ukázal na postel postavenou ode zdi ke zdi. Obrovská matrace potažená saténem vyplňovala celý prostor ložnice a všechen úložný prostor byl vestavěný do zdi.
"Nádhera." Zhodnotila jedním slovem.
"To je dobře. Na ložnici sem si dal obzvlášť záležet. Napadlo mě, že by sme si jí mohly rovnou vyskoušet…" Jednu ruku opřel o dveře u Kareniný hlavy. Ta se mu ale prosmýkla a vběhla do kuchyně.
"Pořád myslíš jen na to jedno." Vyčetla mu.
"Nevim, čemu se divíš, sem prostě chlap." Bránil se Sirius. Karen obrátila oči v sloup a podívala se do ledničky. Nebylo tam toho moc. Samá zelenina a jahodová marmeláda, kterou vždycky nesnášela. Bez váhání jí vytáhla z lednice a začala se jí ládovat. Měla na ní obrovskou chuť, což jí trochu nahánělo strach, protože se jí ještě nikdy nestalo, že by měla chuť na marmeládu. Snad nejsem těhotná…, napadla jí hloupá myšlenka. Hned jí zaplašila a dál se tím nezabývala.
"Měly bysme se převlíknout. To soudní řízení začíná za hodinu." Připomenula Karen. Sirius vytáhl ze skříně sako a oblíknul si ho. Zrovna zápasil s kravatou, když se Karen oblíkala do černých, formálních šatů ke kolenům a boty na podpadku.
"Jakej idiot tohle vymyslel!" zaklel a nechal kravatu volně viset kolem krku. Karen k němu přiskočila a pokusila se kravatu uvázat. Čím víc se snažila, tím víc jí zamotávala.
"Až toho debila potkám," vztekala se, "nakopu ho do pr…" Sirius jí chytnul za zápěstí.
"Klid, to nevadí. Můžu jít i bez kravaty." Řekl konejšivým hlasem.
"Siriusi, já nevim, co si to tady namlouvám. Neumím žít normální život. Nikdy sem neuvařila jediný jídlo, nechodila do práce…"
"Karen!" zarazil jí rozhodně Sirius. "Je ti sedmnáct, nemusíš umět všechno. Jídlo se obstará i jinak a práce? Po tom soudním řízení se o tebe budou přetahovat… Krom toho, jestli budeš v řádu, nebudeš se muset loučit s…hm- bojovnym způsobem života."
Karen přikývla.
"No vidíš…" Pustil její zápěstí a objal jí. Karen mu vděčně obtočila ruce kolem krku a on s ní pohupoval jako s malým dítětem.
"No," podívala se do zrcadla, "měla bych něco udělat s tímhle." Podívala se na fialový pramen vlasů. Zavřela oči a myslela na svojí původní barvu.
"Páni," uslyšela, "Neřekla's mi, že si metamorfomág…"
"Nejsem, znám jen takový kouzlo. Obličej si měnit nemůžu." Vysvětlila mu zase hnědovlasá Karen.
"Škoda. Doufal sem, že budu mít každej den v posteli jinou ženskou…" ušklíbnul se Sirius.
"Haha, moc vtipný."
"No promiň…. S těma očima asi nic neuděláš, viď?" zeptal se jako mimochodem. Vyznělo to dost opatrně. Karen se na okamžik zatvářila vystrašeně. Co když bude chtít, aby si je změnila? Změnily by se akorát na rudou, stejně rudou, jakou má Voldemort…
"Bojíš se, že ve mně spatříš Voldemorta?" zeptala se vzdorně.
"Ne, to se nebojim. To ty se bojíš sama sebe." Řekl jí s vážnou tváří.
"Ts," odfrkla si posměšně, "tak sama sebe? Proč?!"
"Protože v sobě vidíš Voldemorta. Tím, že máš stejné oči jako on, tím, že umíš z černé magie to, co on…" přišel blíž k ní a vzal jí za ruku, "ty jsi ale jiná, protože sis vybrala tu dobrou stranu…"
"Ale dokážu bejt chladná jako on." Řekla s odporem.
"Kvůli dobré věci." Namítnul Sirius. "Málokdo by dokázal to, co ty… Přelstít Voldemorta." "A zaplatím za to." Řekla spíš pro sebe. "On přijde, vím to." Naprázdno polkla a podívala se na Siria.
"Umíš se bránit. Netroufne se postavit se člověku, kterého osobně učil."
"Možná…" řekla tajemně. "Pojďme, nebo přijdeme pozdě." Kývla hlavou ke krbu.
20. kapitola
"Obžalovaná povstaňte!" Tvrdý, neoblomný hlas zazněl kamennou síní. Muž v čele starostolce, Telesfor Dawson na ní stejně jako jeho kolegové a všichni přihlížející i s porotou shlíželi z vrchu. Seděla na masivní, dřevěné židli svázaná železnými pouty. Nechápala, co se děje. Telesfor Dawson jí přece slíbil, že udělá všechno pro to, aby vyvázla dobře! Muselo se něco stát. V hledišti zahlédla vysokou postavu s bílými vousy- Brumbál se vrátil. Protože ale se o procesu dozvěděl pozdě, nemohl jí zastupovat.
"Jste obžalovaná z užívání kleteb, které se nepromíjejí, nejčernější magie, vraždy třinácti nevinných lidí a dvaadvaceti smrtijedů a svázáním neporušitelného slibu s Vy- víte- kým!" Při posledním obvinění se Karen z hrůzou v očích zadívala na ministra. Jak se to mohl dozvědět? Tohle bude zlí…. Koutkem oka viděla, že Sirius, sedící v hledišti se na ní upřeně dívá. Neodvažovala se na něj pohlédnout. O tomhle nikomu neřekla. Bála se, že jí za to odsoudí. Jak se to jen mohli dozvědět?!
"Uznáváte všechna obvinění?" vyprskl fanaticky, až se mu oči drali z důlků.
"Je snad ještě někdo, koho bys na mě poslal?" zachraptěla s vyzívajícím tónem. Zamyšleně na ní shlížel ze svého křesla. Potom promluvil.
"Naučím tě tu nejčernější magii, kterou znám jenom já. Mám ale jednu podmínku."
"Ať je jakákoliv, přijímám jí." Řekla mu odevzdaně. Voldemort přikývl. V očích mu rudě zaplanulo.
"Chci, abys ses mi zavázala neporušitelným slibem." Vítězně se na ní díval. Jestli tohle odmítne, neobstojí před ním. Chytila se do pasti.
"Jakým slibem?" zeptala se. Hlas se jí nepatrně třásl.
"Slíbíš, že se mě nikdy nepokusíš zabít."
Karen se sevřel žaludek. Voldemort to zařídil tak, že pokud se ho pokusí zabít, pokud udělá to, kvůli čemu je tady, zemře. Hřbitovem se neslo napjaté, nesnesitelné ticho. Nikdo se neodvážil ani ceknout. Karen stála před nejtěžším rozhodnutím svého života. Jestli se jí povede zabít Voldemorta, bude za to odvděčena smrtí. I kdyby se o to jen bez úspěchu pokusila, čeká jí smrt. Třásla se po celém těle. Neuvědomovala si to. Nevnímala nic, jen silný provaz, svazující její hrdlo. Okolí viděla přes závoj slz, které se jí chtě nechtě nahrnuli do očí. Slzy strachu a beznaděje. Když to odmítne, stejně jí zabije. Nenechá jí jen tak odejít. Pomalu, bez mrknutí oka se svezla na zem. Poklekla před Voldemorta a natáhla pravou ruku. Na jeho tváři se rozlil škodolibý úsměv.
"Jsi buď velmi silná, nebo velmi hloupá." Zašeptal vysokým tónem, když k ní natáhl ruku. Bílé, dlouhé prsty na pravé ruce se dotkly její ruky. Prstem druhé ruky pokynul jedné zahalené postavě, aby přšla blíž. Z řad smrtijedů vystoupil zavalitý muž s krátkými, štětinatými vlasy. Karen tenkrát nevěděla, kdo to je.
"Spečetíš tenhle slib Goyle. Dostává se ti velké cti za dobře splněný úkol."
Goyle se poklonil s hlubokým:"Děkuji Pane."
Vytáhl hůlku a přiložil špičku na jejich spojené ruce.
"Přísaháš, že se nikdy nepokusíš zabít mě?"zakrákal vysokým hlasem Voldemort.
Na okamžik to vypadalo, že si to Karen rozmyslela. Goyle se nevrle ošil.
"Přísahám." Řekla nakonec skoro neslyšitelně.
"Posloucháte mě vůbec?" zakřičel na ní Dawson.
Karen se neznatelně otřepala. Její myšlenky jí úplně pohltily. Neměla ponětí o čem Dawson mluvil.
"Omlouvám se, asi sem se zamyslela." Odpověděla s předstíraným klidem. Obtloustlá žena po ministrově pravici pohoršeně zamlaskala. Jinak bylo v síni hrobové ticho.
"Tak vy jste se zamyslela? A o čem jste přemýšlela?" zeptal se pisklavě.
"Chcete to opravdu vědět?" zvedla nepatrně obočí. Ministr se zarazil. Na pomoc mu přispěchala ta obtloustlá žena. Šedivé vlasy měla stažené do drdolu, stejně tuhého, jaký nosívala profesorka Mcgonagalová. Tahle však byla o mnoho starší s kůží nezdravě zažloutlou.
"Vy tu nemáte co klást otázky. Poskytujte laskavě odpovědi a nechovejte se drze." Poučovala jí. Mluvila rychleji, než normální lidé. Karen to nanejvýš vytáčelo. Seděla před nimi v poutech, bez svojí hůlky, kterou jí zabavily hned jak vešla, takže si na ní mohly dovolovat jak chtěly. Bylo jí už jasné, proč jí svázali. Vystrašilo je, že je s Voldemortem spojená neporušitelným slibem. Proto se změnilo chování Telesfora Dawsona vůči ní. Pravda byla, že se jí všichni ti snobský lidé ve starostolci báli.
"A já ráda odpovím." Usmála se na ní kysele.
"Pane ministře, zopakujte prosím zde přítomné osobě vaši otázku. Když neumí poslouchat…"
Karen její poznámku ignorovala. Nic jiného ani nemohla dělat.
"Ano, jistě…Máte něco na svou obhajobu?" zopakoval otázku už trochu vyrovnaněji nž na začátku.
"Jestli bude na mou obhajobu stačit, co sem včera řekla vám, tak ano."
Ministr přikývnul. "Prozatím to stačit bude, tak mluvte… Z jakého důvodu jste přešla na stranu Vy- víte- koho?"
Karen začala odpovídat na všechny dotazy starostolce. Dohromady jim vypověděla vše, co den předtím i ministrovi kouzel. Její otázky i to s jakou vášnivostí to vyprávěla je přesvědčila o tom, že nelže. Vypadalo to na výhru, když…
"Ale co ten slib? Složila jste neporušitelný slib s Voldemortem." Zaskřehotal stařík po ministrově levici. Při vyslovení Voldemortova jména sebou několik lidí škublo.
"To ano." Přikývla.
"Jaký to byl slib?"
Tohoto okamžiku se Karen obávala ze všeho nejvíc. Říct to ale musela.
"Zavázala sem se, že se ho nikdy nepokusím zabít."
Sálem proletěla vlna vzrušeného šepotu mručení. Slova se ujala mladá čarodějka s růžovými vlasy u kraje starostolce.
"Pokud víme, uzavřela jste to pouto s ním den po tom, co jste zmizela z Bradavic, takže v den, kdy jste k němu nastupovala."
"Ano." Potvrdila Karen.
"To ale vyvrací vaše tvrzení, že jste ho žádala o učení jen proto, aby jste to mohla v budoucnu proti němu použít, nebo se snad mýlim?" ptala se energicky.
"Samozřejmě se mýlíte." Síní to znovu zašumělo, Karen však pokračovala. "Já měla v úmyslu ten slib porušit."
Šedovlasá žena s drdolem se chraptivě rozesmála.
"A téhle povídačce máme věřit?"ptala se nesmírně pobaveně.
"Ano." Odpověděla prostě.
"Tak to teda ne, holčičko!" vypěnila vztekle.
"Vyprošuju si, abyste mi říkala holčičko." Upozornila jí chladně. "Myslím, že jste to byla právě vy, kdo mě poučoval, že se mám chovat slušně." Teď jí to oplatila.
"No jistě, omlouvám se." Řekla kysele.
"To je v pořádku." Usmála se na ní spokojeně. Viděla, jak žena v obličeji zbělela vzteky. Neuměla se přenést přes to, že trestankyně po ní bez újmy na hrdosti chce, aby s ní jednala, jako se sobě rovnou.
"Pověste nám, proč bychom tomu měly věřit?" ozval se Dawson.
"No… Představte si, že jste na hřbitově před Voldemortem. Právě jste porazily několik jeho smrtijedů a drze žádáte, aby vás vzal do učení. K tomu všemu jsem ještě byla ta vyvolená, takže jsem pro něj představovala hrozbu. Kdybych to nepřijala, na místě by mě zabil. Takže jsem to přijala. Nemusíte věřit tomu, že jsem šlechetně chtěla položit svůj život pro kouzelnický svět. Ale rozhodně musíte uznat, že i tamto východisko pro mě bylo přijatelnější než na místě zemřít."
"Kdybychom věřili tomu, že to bylo v té chvíli nejpřijatelnější možnost pro vás, jak vám pak máme věřit, že s ním nejste pořád spolčená? Hůlku jste proti němu zatím neobrátila, takže slib jste neporušila." řekla růžovovlasá čarodějka.
"Neměla jsem důvod to udělat. Jeho učení skončilo teprve nedávno, to bylo v době, kdy jsem uslyšela jistou věštbu, která mimo jiné říkala, že já ta vyvolená nejsem…"
"Takže je to někdo jiný?" zeptal se dychtivě Dawson.
"Nejsem oprávněná o tomhle mluvit." Zarazila ho Karen.
"Kde ale máte důkaz?" štekl ministr. Karen se po očku zadívala na Brumbála. Ten rázně vstal. "Já to potvrzuji, jsem ten, před kým byla vyřčena. Jistě bude na odboru záhad."
"Ale kdo?" ptal se dál ministr.
"Sibyla Trelawneyová." Odpověděl prostě a zase se posadil. Dawson se ho už neodvažoval na nic zeptat. Místo toho se otočil zpět na Karen.
"A kde je sakra důkaz, na čí straně jste?"
"Kromě toho, že jsem vám prokázala službu a zbavila vás dvaadvaceti smrtijedů, pomohla skoro padesáti kouzelníkům ze spárů Voldemorta a bojovala na vaší straně? Jestli tohle nestačí, budete mě muset zavřít."
"Máte tu svědka, který by dosvědčil, že jste mu pomohla?" povytáhl obočí Dawson.
"Tady ne, ale mohu vám dát jména, kterých se dodatečně můžete zeptat."
"Obávám se, že na tohle jste měla myslet dřív." Usmála se úlisně baba s drdolem.
"Odročte to na zítřek a já je najdu." Pokrčila rameny. Tohle přece nebyl problém.
"Nemáme čas zabývat se tímhle!" Zaječela hystericky.
"Ale já mám právo…"
"Vy nemáte právo na nic!" Ani si nevšimla, že si zuřivě stoupla. Rozpačitě se rozhlédla po okolí a pomalu se posadila.
"Víte, mám takový dojem, že za žádnou cenu nechcete, abych byla zproštěna obvinění. Zatím nikoho z vás ani nenapadlo zeptat se mě na jména smrtijedů. Tím bych přece dokázala víc než jasně na čí straně stojím. A myslím, že i vám je jasné jak moc tím riskuju."
Bez otálení vyjmenovala všechny jména na které si vzpomněla. Když skončila, zavládlo ticho. Jen u starostolce se tiše dohadovaly o verdiktu. Karen už přestávala vnímat čas, tak dlouho se dohadovali. Pak ale povstal ministr kouzel, odkašlal si a spustil.
"Obžalovaná Karen Klerensová, ve věci spekulace o spojenectví s Voldemortem jste zproštěna všech obvinění. Ve věci vraždy a újmy na zdraví smrtijedů jste zproštěna všech obvinění. Ve věci vraždy nevinných kouzelníků jste," ministr udělal krátkou přestávku, aby mohl popadnout dech. Karen se sevřel žaludek, "…odsouzena k deseti letům v Azkabanu."
Ke Karen se donesl zvuk dřevěné palice, uhazující do desky stolu. Nebyla schopná cokoliv říct. Sotva si uvědomovala, co právě slyšela. Deset let? Co vlastně čekala? Kdyby nebrali v úvahu záchranu jiných kouzelníků a pomoc v bránění školy čar a kouzel, skončila by v Azkabanu na doživotí. Co si vůbec myslela? Že jí nechají jít? I když z ní má celé ministerstvo strach? Dvě gorily jí surově popadly z každé strany za paži a vedli jí temnou chodbou. Zoufale se rozhlížela po Siriusovi, ale nikde ho nezahlédla. Síň se jí ztratila před očima. Jediné světlo, provázející je temnotou, byly poskakující světla pochodní. Řetězy, ve kterých jí vláčely, jí znemožňovaly jakýkoliv rychlejší pohyb. Bušilo jí v uších. Tohle se nemělo stát. Zrovna když začínala znovu žít, když se konečně vymotala ze spárů Voldemorta jí seberou svobodu. S mizejícím světlem soudní síně mizela i její veškerá naděje na jiný život. Deset let je moc dlouhá doba.
Do očí jí protivně zazářilo silné slunce. Hned u východu z tunelu byl přistavený černý, otlučený kočár. Jeden z mužů jí otevřel dveře a druhý jí postrkoval dovnitř. Pak práskly dveřmi a kočár se dal do pohybu. Octla se v naprosté tmě. Zalomcovala s klikou, ale dveře se neotevřely. Sedla si do rohu a objala rukama kolena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťula Peťula | E-mail | Web | 8. září 2007 v 15:22 | Reagovat

To není možný ona půjde do Azkabanu:(

2 evelis evelis | Web | 1. ledna 2008 v 23:51 | Reagovat

ne urco ne,ted sem ji acla verit a zase it rada!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama