25. kapitola

20. července 2007 v 21:06 | abbina |  ♣KAREN♣
Zůstala sama. Voldemort jí uvěznil v jejím vlastním domě. Věděla, že dřív nebo později si pro ní přijde. Míjela hodina za hodinou, den za dnem, až uplynul měsíc. Byl to její nejhorší měsíc v životě. Někde venku se děly strašné věci a ona nemohla nic dělat. Neustále přecházela po pokoji. Přemýšlela o Siriusovi, o Lyli, Jamesovi a jejich synovi Harrym. Možná se už narodil… Siriusovi slibovala, že se vrátí. Možná si myslí, že se vrátila k Voldemortovi.
Zaslechla dusot kopyt. Najednou zastavily. Rozhostilo se ticho. Pak, bez jakéhokoliv upozornění se dveře rozlétli a na jejich prahu stál její věrný přítel Narsyl.
"Jak si to dokázal?" zvolala. Vrhla se mu kolem krku.
"Lily s Jamesem jsou ještě naživu. Jejich tajemství se zatím k Červíčkovi nedostalo. Sirius přemlouvá Brumbála, aby svěřil to tajemství jemu. Říká o Petrovi, že mu nevěří. Ale když se Brumbál zeptal proč, nedokáže odpovědět. Mluví o tom, že ty si to nechtěla. Nedivým se, že ještě strážce neurčily. Podezřívají Siriuse, že chce to tajemství znát až moc horlivě…"
"A když se za něj přimluvím?"
"Tak se ti akorát vysmějou. Na měsíc si zmizela. Neví, jestli ses nevrátila do jeho služeb. Voldemort chystá útok na Bradavice."
"Cože?! Ví o tom Brumbál?"
"Ne, on ne. Ví o tom Fénixův řád, ale Brumbál je pryč. Nikdo neví, kam šel a právě toho Voldemort využil. Bude to válka, Karen. Sjíždí se nejlepší bystrozorové i celý Fénixův řád. Aby Voldemort neměl podezření, děti tam normálně přijedou na zahájení roku a pak je ukryjí do komnaty nejvyšší potřeby."
"Mají šanci?"
"Jsou vyrovnaní. Je to dnes večer. O tom, kdo vyhraje, rozhoduješ ty."
"Já?" nechápala Karen.
"Musíš tam jít a přidat se k jedné straně…Jinak nechci pomyslet na to, jak to dopadne."
"Nejsem dost silná, abych…"
"Jsi ta nejsilnější. Stojíš před rozhodnutím: Světlo nebo temnotu? Azkaban nebo Voldemort?"
"Jestli se přidám k Brumbálovi, nezatknou mě přece. Budou vědět, že bojuji s nima."
"Ano, v tom lepším případě. Ale možná tam bude takový zmatek, že si nikdo nevšimne na jaké straně vlastně si, takže musíš počítat i s Azkabanem."
Karen si představila azkabanské strážné. Slizcí mozkomorové, vysávající z lidí štěstí a smysl života. Ale přece si může radši vzít život, než aby žila v žaláři. Rozhodla se.
"Půjdu s Brumbálem."
Kentaur se usmál.
"Si ohromný člověk a já sem rád, že sem tě poznal." Byla to ta největší poklona, kterou mohla od kentaura dostat.
"Ty si mnohem lepší než já. Děkuju ti za všechno."
Kentaur se uklonil.
"Dobře. Ještě něco musím zařídit. Vezmi Pearla a odleť s ním do Bradavic. Hodně štěstí."
Na to se obrátil a vykročil do lesů. Bylo to naposled, co ho viděla. Dívala se za ním, dokud si nevšimla, že se stmívá. Nezbývá jí už moc času. Přišla k Pearlovi.
"Dneska tě budu potřebovat, příteli. Letíme zpátky do Bradavic." Jemně ho pohladila po zobáku. Rozuměl jí. Sledoval jí černýma, jiskrnýma očima a pak kývnul. Možná to byla jen náhoda a možná byl vážně tak inteligentní. Otočil se k ní zády a ona ho chytla za dlouhý, červený ocas. Fénix roztáhl svá široká křídla a vznesl se s ní do vzduchu.
Po dvou hodinách se jí před očima začal rýsovat Bradavický hrad. Dopadla na tvrdou zem. Na školních pozemcích nebyla ani známka po boji. Přesto tam něco nebylo v pořádku.
Někdo za ní stál. Chtěla se otočit, ale nemohla. Ten někdo jí neverbálně znehybnil. Jak to že ho neslyšela.
"Poznáváš můj hlas, šmejdko?"
Poznala, že je to ženský hlas. Osoba jí otočila k sobě. Uviděla jí do tváře. Bella? Co tady dělá?
"Sme teď na jedný lodi. Taky sem smrtijed, podívej," a ukázala pyšně na znamení zla vytetované nad zápěstím.
Kolem nich se začaly shromažďovat ostatní smrtijedi. Bylo jich jako much. Tak šedesát, možná víc. Pochopila z toho, že to měla být rychlý, čistý masakr.
"Naše Darkness v bezbranné pozici. Nepříjemné, že?" To se, kdoví odkud, vynořil Voldemort. Mávnul hůlkou a Karen se mohla zase hýbat.
"Myslela sem, že tě znám, ale nikdy mě nenapadlo, že si takovej srab. Napadnout bezbranný děti, zatímco je Brumbál někde daleko."
"Crucio!" mučil jí s úsměvem.
Karen se svíjela na zemi. V puse cítila krev.
"A ty, jako velká zachránkyně si je všechny přišla spasit. Jak dojemné. Možná by si je uchránila před mými smrtijedy- tedy s velkým štěstím… ale přede mnou ne, Darkness. Já budu vždycky lepší než ty. A dneska tady všichni mudlovští šmejdi pochcípaj jako psi." Konečně zvedl hůlku a muka ustala. Karen se vyškrábala na nohy.
"Mě- nemůžeš- porazit." dýchala ztěžka. "Já- totiž- nemám, co- ztratit."
Díval se na ní a pořád se usmíval. Znovu na ní zamířil hůlkou a Karen se znovu skácela na zem.
"Jestli se přidáš na jejich stranu, bude ti tohle připadat jako příjemné lechtání, proti tomu, co tě čeká." A znovu to ustalo. Tentokrát zůstala Karen ležet. Tělo měla v jednom ohni.
"Dobře…" zachraptěla. "Budu bojovat s vámi."
"Tak se mi líbíš. Ale uvěřím ti, až zabiješ první mudlovský dítě."
"Pane!" zvolala Bella. "Tam, otevřela se brána!"
Všichni se dívaly na obrovskou bránu, ze které se vyrojilo přes třicet postav. Přesto jich bylo málo. Tohle měl být nerovný boj.
"Co to je?" zařval Voldemort. Celý jeho plán se mu hroutil před očima.
"Rozestavte se!" vydal rozkaz. "A ty to celý povedeš."
"Já nejsem jejich vůdce!" protestovala Karen.
"Ale respekt máš. Nebudu bojovat s těmi neschopnými křířenci." Odpověděl zhnuseně a sledoval je pohledem. "Kromě toho, mám rád souboje a jestli mě uvidí, Přinejmenším polovina se rozprchne do lesa."
"Můj pane." Poklonila se Karen poprvé před Lordem Voldemortem.
Pak přišla do čela svých lidí. Viděla i vůdce druhé strany. Byly dva. Nějaký muž s páskou přes levé oko a….Sirius? Viděl jí, ale neusmíval se na ní. Měl neproniknutelný, tvrdý výraz a díval se jí přímo do očí. Uslyšela Voldemortovo zasyčení a vzápětí se nad hradem objevilo znamení zla. Naprázdno polkla a vykročila proti nim. Zástup za ní udělal to samé. Šly rychlým, rozhodným krokem. Sirius zvednul ruku na znamení, aby se připravily. Viděla slzu, která mu sklouzla po tváři. A pak ukázal prudce v před. V tom stejném okamžiku se Karen otočila proti smrtijedům a zakřičela.
"MAXBOMBARDA!" Víc než dvaceti smrtijedům provrtala díru do břicha.
"TEĎ JE TO TEPRVE ROVNÝ BOJ!" Dvě strany se střetly. Všude zazářily světelné záblesky. Zavládla vřava a zmatek. Kdo spadl na zem, toho pošlapaly. Karen metala kletby na všechny strany. Nebylo těžké rozeznat smrtijedy od ostatních. Každý, kdo měl černý plášť a ocitnul se v její blízkosti ležel v další vteřině na zemi. Teď už nezabíjela. Znehybňovala je, omračovala, svazovala, zmrazovala, ale nezabíjela. Zahlédla Siriuse, jak zuřivě bojuje se Snapem. Vyhrál. Snape se skácel na zem. Hned se vrhnul na dalšího. Zezadu se k němu připlížila Bella.
"Bombardo!" vykřikla Karen. Bella odlítla několik metrů a zůstala bezvládně ležet. Několik jiných smetla na trávu.
Jeho díky pohltily jiné výkřiky. Dostal se až k ní. Teď bojovaly bok po boku.
"Už sem myslel, že tě nikdy neuvidím!" zakřičel na ní.
"Slíbila sem to!" křičela na něj v odpověď.
Chvíle nepozornosti a byly obklíčená pěti dalšími smrtijedy. Popadl jí za ruku a vzlétli do vzduchu.
"Ty sis to kouzlo prostě oblíbil." Smála se Karen. Podívala se dolů. Černých plášťů ubývalo.
"Vyhráváme!"
"Tak to skončíme!" navrhl se smíchem Sirius. Byly asi jediný, kteří se tu smáli.
Vrhli se zpět na zem do boje. Několikrát jí zasáhly kletby. Měla na těle spoustu sečných ran, ale energii jí to nevzalo. Do deseti minut se daly smrtijedi na ústup. Častěji zaznívaly zvuky po přemístění. Zatímco se ostatní radovali, Karen hledala pohledem Voldemorta. Spatřila ho u zapovězeného lesa. Luskl prsty a zmizel i se svými omráčenými smrtijedy. Dokázala si představit, co je čekalo. Nadávky, mučení, výhružky vzteklého Lorda Voldemorta. Naplněná výhrou a štěstím, že je zase doma. Cestou nabírala zraněné. S pomocí kouzel je dopravila na ošetřovnu. Pocítila hroznou únavu. Nevšímala si toho. Šla na otočku pro další raněné. Madam Pomfreyová ještě s několika dalšími ošetřovali na místě nejhorší zranění. Procházel mezi nimi i Sirius, občas se nad někým sklonil. Zrovna zvedl nějakou ženu. Byla to profesorka Mcgonagalová. Karen k nim přiběhla.
"Jste v pořádku?"
"A…ráda vás zase vidím." Usmála se trochu upjatě. Na noze měla krvácející ránu.
"Děkuji, ale já to zvládnu." Řekla směrem k Siriusovi. Opatrně jí pustil a ona odkulhala k ošetřovně.
"Vypadáš hrozně." Řekl jí starostlivě Sirius.
"Jak to, že ty máš jen roztrženou košily?" nechápala Karen. Sirius si prohlídnul košily a pak jí prostě sundal a zahodil.
"Asi proto, že sem vždycky bojoval jen s jedním a ne s deseti najednou." Karen se jen usmála.
"Stýskalo se mi." Do očí se jí už zas drali slzy. Nečekala takový převrat. Jednu chvíli si chtěla vzít život a teď je v milovaném hradu, s milovaným klukem. Teda spíš už s milovaným mužem. Naklonila se k němu, aby mu dala pusu. On si jí ale přitáhl začal jí líbat tak vášnivě, jakoby to bylo to, po čem už dlouho toužil. Nevěděla, jak dlouho tam stáli a ani jí to nezajímalo. Důležité bylo, že je v jeho náručí a bez něj nic nemělo cenu. Když se pak od sebe konečně odlepily, vydali se k hradu s rukama obtočenýma kolem svých pasů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veronika Veronika | 20. ledna 2008 v 15:54 | Reagovat

to je tak hezoucky zvlaste pak ten konec

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama