21. kapitola

20. července 2007 v 20:59 | abbina |  ♣KAREN♣
Ples uběhl rychle. Nakonec si školy mezi sebou rozdali symbolické dárky. Následovalo velkolepé rozloučení s Krásnohůlskými. Brumbál jim daroval krásný kočár s bílými koňmi obrovských rozměrů. Zevnitř byl určitě kouzlem zvětšený. Přes dvacet krásnohůlských děvčat mizeli v pozlacených dvířkách. Noční nebe prozářily miliony světýlek, utvářející různé tvary. Nakonec se rozsypali po zástupu Bradavických studentů.
"Sirius se hodně změnil od tý doby, co si tu." Nadhodila Lily. Seděli na postelích a vyčesávali si třpytky z vlasů. Karen na to nic neříkala. Předtím ho neznala, takže to posoudit nemohla. Lily pokračovala. "Dřív by věnoval všechnu pozornost těm holkám z krásnohůlek. A James taky. Dneska měl ale oči jen pro tebe. To, co udělal při tom valčíku bylo úžasný."
"Jo, to bylo…" usmála se Karen.
"A můžeš mi teda vysvětlit, proč sme ho zase našly někde u baru s flaškou whisky? Hlavně se neurážej, ale ty ho normálně ničíš…"
"Hlavně se neurážej? Hlavně se neurážej Lily, ale bylo by skvělí, kdyby ses nepletla do toho, čemu nerozumíš. Není to tvoje věc!"
"To teda je! Je to můj kamarád!"
"Jen proto, že je to Jamesův kamarád." Opáčila s klidem Karen.
"Proč všechny kolem sebe bereš jako něco míň než si ty? On s tebou tancoval ve vzduchu a ty místo abys byla unešená, jako všechny holky v síni, si ho odvedla někam pryč. Po pěti minutách se vrátil a zamířil rovnou k baru."
"Hele, nemůžu ti říct co se stalo, ale já mu nic neudělala. Prostě to neřeš. My to zvládneme i bez tebe." Odložila hřeben a lehla si. Už to dál nechtěla rozebírat.
"Jednou ho zabiješ." Řekla Lily a otočila se k ní na posteli zády. Věděla, že to trochu přehnala, ale Karen jí už pěkně štvala. Nikdy nepřiznala chybu, pořád nějaký tajemství a ona nikdy nic neví. Usnula. Karen ležela a přemýšlela o všem, co se stalo. O co jí Brumbál požádal, co se asi od Siriuse dozví, jestli vůbec. Převalovala se v posteli. Po dvou hodinách neúspěšných pokusů usnout se potichu zvedla, hodila přes sebe kabát a vyšla ven. Sedla si pod strom k jezeru. Sama se divila, že jí nenačapal Filch. Vůbec si nedávala pozor. V uších jí zněla písnička Titanic. Jezero bylo zamrzlé. Bílé sněhové vločky se snášely pomalu a tiše na zledovatělou hladinu a jezero postupně mizelo pod sněhovou přikrývkou. Vytáhla hůlku.
"Winderow," zašeptala. Z její hůlky začal foukat slabý vítr. Nabýval na síle. Sníh z jezera se zvedl ve víru a odvál pryč. Povrch jezera teď vypadal jako zrcadlo. Něco narušilo ticho kolem ní. Blížilo se to. Neotočila se. Čekala na pravou chvíli. To něco mělo čtyři nohy. Zprudka se otočila a namířila na to hůlkou. Ve tmě rozeznávala jen zvláštní siluetu.
"Lumos." Světlo ozářilo stvoření s tělem koně, ale namísto krku mu vepředu vyrůstal lidský trup a hlava. Měl dlouhé černé střapaté vlasy. Stejně temně černé bylo i jeho koňské tělo. Kůže byla velmi tmavě hnědá, skoro černá. Jeho oči byly hypnotizující, až magické. Byly světle modré. Zářivě, skoro božsky modré. Karen musela zamrkat, aby od nich odtrhla pohled. Po celou dobu se ani nehnul.
"Kentaur," vydechla Karen okouzleně. V knihách narazila na pár obrázků, ale nikde nebyl takhle černý a krásný kentaur.
"Jsem Narsyl." Promluvil konečně poločlověk. Hlas měl hluboký a čistý jako sklo.
"Karen," představila se a čekala. Postoupil blíž k ní až ucítila jeho dech na tváři.
"Vím, kdo jsi. Není dobré chodit v těchto dobách sama ven. Nevíš, na co můžeš narazit. Mohl bych tě jednou ranou zabít."
"Jestli si myslíte, že mě můžete zabít, tak nevíte, kdo jsem." Odpověděla. Sebrala všechnu odvahu a zpříma mu pohlédla do zářivých očí. Nedal na sobě znát žádné pocity. Měl pořád kamennou tvář.
"Pošetilé dítě, ty máš zabít Pána zla? Nemáš šanci. Zemřeš dřív, než se k němu dostaneš."
"Jestli umřu, přijde po mě někdo jiný." Měla pocit, že jí zkouší, jestli je hodna úkolu, který jí byl svěřen. Věděl moc dobře kdo je a nepochybovala o tom, že zná věštbu.
"Řekni, viděla si někdy někoho umírat?"
"Smrtijedku. Chtěla mě zabít, kletba se obrátila proti ní,"
"Myslíš smrtící kletba?" Karen přikývla. "Víš, co dělá Pán zla kentaurům? Chytá nás. Ten, který se nepřidá na jeho stranu, je mučený k smrti. Nejdřív mu ale ustřihne ocas, protože se z něj dají vařit mocné lektvary. Pro kentaura je to ta největší potupa. Lektvary, které smrtijedi dělají jsou zakázané. A z dobrých důvodů." Z jakých, se už Karen nedozvěděla. Nejspíš to s ní nechtěl rozebírat.
"Proč mi to všechno říkáte?"
"Abys věděla s kým máš tu čest až se s ním utkáš. Bude tě znát. Bude vědět čeho se nejvíc bojíš, co ti udělá největší ránu na srdci a bez mrknutí oka ti promění život v noční můru."
"Ale proč?!" neudržela se Karen. "Proč všechny mučí a zabíjí?!"
"On je tajemný člověk. Nikdo přesně neví, co se v jeho nitru odehrává."
"Co ode mě vlastně chcete?"
"Nabídnout ti pomocnou ruku. Nenávidím ho víc, než kterýkoliv jiný kentaur."
"Co vám udělal?"
"Mě nic, ale mému druhu dělá hrozný věci."
"Ale to ho přece musíte nenávidět všichni.."
"Oni neví, co dělá zajatým, protože nikdy v zajetí nebyly. Jestli chceš něco vědět, zeptej se." Vybídnul jí. Karen se zamyslela. Vzpomněla si na Siriuse.
"Není to nic společného s Voldemortem, ale…Kdo řekl Siriusovi o kouzlu flygeson?" Nepočítala s tím, že by to věděl, ale zeptat se musela. Kentaur jí odpověděl.
"V zapovězeném lese žije spoustu prazvláštních stvoření. Sirius našel úplnou náhodou někoho velmi nebezpečného. Vílu."
"Vílu? Lesní vílu?"
"Přesně tu. Mohla si je vidět na slavnosti.
"Jak může víla znát takový kouzlo?"
"Protože v něčem takovém se velmi dobře vyznají. Znají všechny způsoby létání, toho sis mohla všimnout. Není dobré se s nimi znát, ne teď, když většina přešla na stranu Pána zla." Bylo to divné. Jak se mohl Sirius zaplést s vílami? Je to snad největší odpůrce černé magie hned po Brumbálovy tady v Bradavicích.
"Mám říct Brumbálovi o tom, že jsou na špatný straně?"
"Ne." Řekl jí rozhodně. "Není jisté, jestli jsou tihle na špatné straně. Až budeš něco potřebovat, jdi do zapovězeného lesa na mýtinu a zavolej mě." Pak se obrátil k odchodu.
"Jak se to vlastně jmenuješ?" zakřičela na něj ještě.
"Narsyl." Odpověděl, aniž by se otočil. Jen dál cválal k zapovězenému lesu.
"Narsyl," opakovala si pro sebe Karen. "Tohle zapomenu."
Vrátila se do postele. Usnout se jí podařilo až nad ránem.
"Vzbuď se! Dole máme dárky!" třásla s ní Lily. Karen si rozespale protřela oči. "Co je s tebou? Vypadáš, jako bys vůbec nespala."
Tak to si uhodla, pomyslela si v duchu. "Di napřed. Přijdu za tebou." Nemusela jí to říkat dvakrát. Lily se na dárky hodně těšila. Pět minut na to už rozbalovala Karen dárky spolu s ostatními. James od ní dostal vlastní zlatonku, začarovanou, aby se mu neztratila a knihu o famfrpálu. Lily dala nikdy nedocházející voňavku, Remusovi knížku a lektvar tlumící bolest při přeměně ve vlkodlaka. Našla to v černé knížečce pod svojí postelí. Tedovi nadělila samé blbosti kratochvilných kouzelnických kejklí- byl z nich unešený, zvlášť z novinky jménem taháček. Při testu stačí strčit malá sluchátka do uší a klást otázky. Sluchátka odpovídají. Brianovi dala další knížku, protože přesně nevěděla, co by asi chtěl a zas tak moc se s ním nebavila. Nad dárkem pro Siriuse se rozhodovala dlouho. Vůbec nevěděla, co mu dát. Chodila po Příčné ulici celý den a nenašla nic pro Siriuse. Zabloudila do Obrtlé ulice. První, co jí uhodilo do očí byla obrovská červená motorka. Prý létající. A taky pěkně drahá. Peněz však měla dost. Otec, jako vážený bystrozor jí zanechal početné jmění. Čím déle se na ní koukala, tím víc se utvrzovala v tom, že by to byl pro Siria nejúžasnější dárek. Nechala si ho dopravit do Bradavic. Mega dárek přišel den před Vánocemi. Těšila se až mu ho ukáže. Ona sama od nich dostala spoustu dárků. Knihy, cukroví, náramek, neviditelný plášť podobný tomu Jemesovu- byl taky od něj.Lily jí dala vzácnou mastičku hojící všechny zranění. Kde jí sehnala z ní nedostala.
"Karen?" ozval se Sirius. Žádný z dárků nebyl od něj.
"Hm?"
"Můžeš jít se mnou?" řekl trochu netrpělivě. Karen se překvapeně zvedla. Možná pro ní má nějaký speciální dárek, který sem nemohl přitáhnout. Sirius jí táhnul snad přes půlku hradu. Kam jdou jí trklo až chvíli před tím než tam dorazily. Vedl jí do sovince. Tam se zastavily.
"To nejkrásnější zvíře co tu najdeš je tvoje." A sednul si do otevřeného okna. Karen procházela mezi řadami různých sov. Její pozornost upoutal zářivě rudý odlesk. Na bidle seděl ten nejkrásnější pták, jakého kdy viděla. Fénix. Asi jeden metr vysoký, štíhlý fénix. Rudě se lesknoucí peří, černé oči jako dva korálky, byl jedním slovem nádherný. Cítila z něj vznešenost a inteligenci. Přistoupila k němu, natáhla ruku a dotkla se hedvábně jemného peří. Sklonil k ní hlavu a otřel se tváří o její dlaň.
"Siriusi…" vydechla.
"Co na něj říkáš." Ozval se za jejím ramenem.
"Je krásný."
"Řikal sem si, že se k tobě bude hodit." Ušklíbl se na ní.
Dala mu pusu. "Děkuju." Znovu a znovu fénixe hladila. "Má nějaký jméno?" napadlo jí.
"To sem nechal na tobě. Nevim, co by se k němu hodilo." Karen zapátrala v paměti.
"Jako malá jsem četla jednu dětskou fantasy knížku. Nepamatuju si název. Vim jen, že se mi strašně líbila. Byl v ní kouzelný kocour Pearl…Nenaštve se, když mu dám kočičí jméno?" zeptala se nejistě Siriuse.
"To nevim, ale se svým jménem sme se museli smířit všichni, tak nevim proč by i on nemohl dostat tak hrozný méno jako je Pearl."
"Hej, Pearl není hrozný méno! Jen je trochu nezvyklí a to je fénix taky. Ne každej si ho může dovolit…" zarazila se. Vždyť ho musel stát všechny jeho úspory.
"Na to nemysli. Chtěl sem ti ho dát a ty si ho laskavě bez řečí vezmeš."
"Kolik stál?" Nedala se Karen. Sirius se trochu zamračil.
"Říkal sem bez řečí. Není slušný řikat ceny dárků. Nestál ani desetinu ceny, kterou bych byl ochotnej dát za tebe." Nevěděla, co na to říct a tak ještě jednou pohladila Pearla.
"Taky pro tebe něco mám." Vyběhla se Siriusem na pozemky. Stála tam červená motorka v celé své kráse a velikosti. Zůstal na ní zírat s pootevřenou pusou. Se slovy "Já tě miluju," se k ní rozběhl. Karen nebylo jasné, jestli ty slova byla určená pro ní nebo pro tu motorku.
"Líbí?" smála se Karen. Sirius na ní už seděl a prohlížel každou její část.
"Slabí slovo." Kývnul Sirius. "Projedem se!" vykřiknul najednou a seskočil z motorky.
"Ne! Já na tohle nikdy nevlezu."
"Ale vlezeš." Popadnul jí a vysadil dozadu na červený stroj. Posadil se před ní.
"Siriusi, já se bojim. Nikdy sem neseděla ani na obyčejný motorce. Ani nevíš, jak se to řídí!"
"Nemůže to bejt nic složitýho…" zašeptal zabraný do zkoumání tlačítek na motorce. On nemá ponětí, jak se to řídí! Uvědomila si Karen. "Jdu dolů!" Bylo pozdě. Motor naskočil a Sirius přidal plyn. Po deseti metrech se vznesly do vzduchu. Málem spadla. Pevně se ho chytla kolem pasu. Mířily pořád výš.
"Wow!" Siriusův výkřik zanikl v řevu motoru.
"Mohl bys sjet trochu níž!?"
"Nevim jak!" přišla jí bezstarostná odpověď.
"Jat to sakra myslíš?!" vyjekla Karen.
"Asi sem se při startu neměl tolik naklánět!" A letěly výš a výš. "Pevně se mě drž!" zakřičel na Karen po chvíli."
"Co chceš dělat!" zhrozila se. Motorka se i s nima začala nebezpečně zaklánět dozadu. Než si pořádně uvědomila, co má Sirius v plánu byla hlavou dolů. Viděla konečky svých vlasů, jak bezvládně visí ve vzduchu. V téhle poloze nebyly déle než pět vteřin. Přesto to pro Karen byla ta nejhorší chvíle strávená se Siriusem. On si to naopak skvěle užíval. Vyrovnal motorku a zpomalil. Obletěli kolem dokola hrad a vrátily se na zem. Karen z motorky vyskočila hned jak se kola dotkly země. Spadla do trávy, ale nenamáhala se zvednout. Sirius si udýchaně lehnul k ní.
"Točí se semnou celej svět." Poznamenala s pohledem upřeným na nebe.
"Jo. Bylo to úžasný."
"No úžasný! Mohl si nás zabít." Vyčetla mu se smíchem Karen.
"Měla bys mi víc věřit. Už radši pudem, určitě nás hledaj." Zvedli se a vydali se ruku v ruce zpátky do hradu. Neušly ještě ani dva metry a z brány se vyřítila mladá Prýtová.
"Kde to je!?" řvala na ně. Karen se na okamžik zatvářila zmateně než si uvědomila, co profesorka myslí.
"Kde je ten stroj!" ječela ještě vztekleji.
"Chcete říct motorka." Informoval jí s klidem Sirius. "Leží tam u toho keře." Ukázal na místo, kde jí zanechaly. Prýtová se tam rozběhla. Jak se ale dotkla řidítek motorky, odletěla vzduchem dobrých pět metrů daleko. Kdyby Karen neviděla ten obličej rudý vzteky, skvěle by se bavila. Když profesorka zjistila, že s motorkou nehne, rozběhla se zpátky k nim.
"Čí to je?" a nataženým prstem ukázala na červený stroj.
"Moje." Přiznal Sirius. "Ale nechápu, proč se tak vztekáte…"
"Proč?!" vybafla Prýtová. Oči jí lezly z důlků, takže vypadala skoro šíleně. "Protože, milej zlatej, jste právě porušily kouzelnický zákon a řád školy přímo na Bradavických pozemcích. Nikdy…nikdy za dobu, co sem tady…"
"Ste tady dva roky," skočil jí Sirius do řeči. "A zas tak moc se přece nestalo. Nevim, proč ste tak hysterická…"
"Tak nevíš? Já viděla, co ste tam nahoře dělaly a málem sem kvůli vašemu dětinského chování dostala infarkt….Deme!"
"Kam?" zhrozila se Karen. Jestli je chce napráskat Brumbálovi, tak mají velký problém. U jejich dalšího průšvihu už by nemusel být tak shovívaví, jako u těch předchozích. Radši už ani nepočítala pokolikáté budou stát u Brumbála v ředitelně.
"Do ředitelny přece." Odsekla a vydala se rychlím krokem do hradu. Karen se nahnula k Siriusovi. "Každý jiný dítě by už dávno letělo ze školy…on se to nesmí dozvědět."
"Přece by nás nevyhodil." Uklidňoval jí Sirius. Neznělo to však příliš přesvědčivě.
"On by asi nechtěl, ale takhle ho připravíme o funkci. Rodiče si budou stěžovat na zvýhodňování některých žáků." Šeptala mu vyplašeně do ucha. Tohle nesmí dopustit. Udělá všechno proto, aby se to Brumbál nedozvěděl.
"Co navrhuješ?" zeptal se jí.
"Vymazat paměť." Vypadlo z ní dřív než by si to rozmyslela.
"Hm, ale nejdřív jí musíme zatáhnout do učebny, kde nejsou žádné obrazy. Oni totiž Brumbálovi donášejí. Proto ví, co se na téhle škole děje.
"A kde nejsou obrazy?" rozhlédla se zoufale po chodbě pokryté stovkami pohyblivých obrazů.
"Ve sklepení. Vim, jak to uděláme…" vylíčil Karen celý plán. Jednoduchý, ale na nic víc neměly čas. Nebezpečně se blížily k Brumbálově pracovně. Karen se najednou rozkašlala. Skácela se na zem a předváděla něco, co se podobalo epileptickému záchvatu. Profesorka se otočila.
"Pane bože, co se jí stalo?"
"Nevim! Musíme něco udělat! A rychle!" Prýtová znervózněla. Nevěděla vůbec, co má dělat.
"Dobře., dobře…něco…něco vmyslím…sakra!" koktala.
"Bezoár!" Vykřikl Sirius a popadl Karen. Hnal se dolů do sklepení a profesorka za nimi. Nabral v zásobách hrst bezoáru a dělal, že to Karen sype do pusy. Místo toho to rozptýlil po kamenné podlaze. Karen se uklidnila. Profesorka si oddechla. Opřela se o stůl a utřela si pod z čela. Karen vyskočila a vytáhla hůlku. Neměla v úmyslu připravit jí o celou paměť kvůli jí samotný. To by si neodpustila. Znala jiný zaklíndlo. To, které jí naučila černá knížka.
"ESCULETIN!" zasáhlo jí do břicha.
"Cos to sakra udělala!" rozkřikl se na Karen a přiskočil k učitelce. Ta se držela za hlavu.
"Co tu dělám?" pípla zmateně. Pak si všimla Karen. "Ty," ukázala na Karen, "a ty taky." dodala, když uviděla Siria, "Brumbál vás vyloučí ze školy! Porušily ste kouzelnický zákon a…" zasáhlo jí další zaklínadlo, tentokrát do hrudi. Spadla na zem. S napětím jí sledovala. Profesorka se malátně zvedla. Přejela pohledem sklepení.
"Nejspíš sem zabloudila…A co vy dva tu děláte? Nemáte slavit Vánoce?" usmála se na ně. Oběma spadl kámen ze srdce.
"My…" chtěla se ujmout slova Karen, Sirius jí však předběhl.
"My si potřebujeme ještě něco zařídit. Děte napřed."
Profesorka se ještě jednou mile usmála a vyběhla vesele, trochu nemotorně po schodech.
"To co si teď předvedla…to byla černá magie, je to tak?" zeptal se chladně. Sklopila oči, nemohla se dívat na nenávist, co mu hrála v očích. Kývnul, jakože chápe. Pak beze slova kolem ní prošel.
"Poslouchej mě!" chytla ho za ruku. Vytrhnul se jí, ale zastavil. "Nemohla sem jí přece vymazat celou paměť…"
"Nic by se jí nestalo. Znám na to lektvary. Nikdy mě nenapadlo, že bys byla schopná proti člověku použít černou magii." Polkla slzy. Věděla, že tohle jí neodpustí. Nenávidí černou magii stejně jako vlastní rodiče.
"Nic se jí přece nestalo…" řekla mu potichu. Ušklíbl se.
"Tomu snad nevěříš. Může jí to poškodit myšlení, a ona se chovala hodně zvláštně, nemyslíš?" Pak se k ní obrátil zády a začal stoupat po schodech.
"Prosím, počkej…" Neposlouchal jí. Ztratil se jí z dohledu. "Miluju tě..." zašeptala. Nic. Žádná odezva. Stála sama v kamenný místnosti. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Ztratila ho. Nikdy se k ní nevrátí, i kdyby chtěl. Teď by se klidně radši nechala vyhodit ze školy, než aby přišla o něj. Neměla chuť vyjít ven. Nechtěla se už s nikým setkat. Sirius jim řekne o její aférce s černou magií a všichni ty, co má ráda se na ní budou dívat skrz prsty. Nechtěla tady zůstávat. Musí pryč. Daleko od této školy, která pro ní byla půl roku domovem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 evelis evelis | Web | 1. ledna 2008 v 22:17 | Reagovat

Co já bbámám starost o Karen?Chudák Sirius,zlatíčko naše:'(/

2 Neviditelna Neviditelna | E-mail | Web | 28. ledna 2008 v 18:46 | Reagovat

:( Hádam len neutečie!

3 Zuzana Zuzana | 10. března 2011 v 23:14 | Reagovat

tak to som zvedavá ako toto vyžehlí. Mala by už konečne zbaliť Luciusa :D tomu by trochu čiernej mágie nevadilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama