2. kapitola

20. července 2007 v 19:30 | abbina |  ♣KAREN♣
Dešťové kapky jí promočily na kost. Začala si všímat svého okolí. Všude kolem byly domy. Pravidelně vyrovnané v řadě s ukázkově pěstěnými trávníky. Máloco z nich však Karen viděla, protože zlověstně zatažená, šedivá obloha nedovolovala měsíci svítit. Zahleděla se do jednoho černého koutu sevřel se jí žaludek. Co to provedla? Jak jí něco takového mohlo napadnout? PRÁSK. Karen se málem zastavilo srdce, jak se lekla. Před ní se objevila postava, zahalená do černého pláště. V ruce držela nějakou hůlku. Karen zrychleně dýchala, nemohla se hnout. Chtěla utéct, ale nešlo to. Postava se k ní blížila. Pak pomalu tou hůlkou namířila na její čelo. Karen se ani nehnula. Postava otevřela ústa: "Avada Kedavra!"zaskřehotala. Pocítila neuvěřitelný tlak, nemohla dýchat. Zahalilo je zelené světlo. A pak…světlo zmizelo, tlak povolil. Karen zalapala po dechu. Roztřeseně se postavila. Připadala si slabá, jakoby prodělala obzvlášť silnou chřipku. U nohou jí ležela ta postava v kápi. Sklonila se nad ní. Pomalu jí odhrnula kápi. Byla to žena. Nikdy jí neviděla. Neznala jí a přitom jí ta žena chtěla zabít. O tom nebylo pochyb. Zrak jí padl na hůlku ležící kousek od pravé ruky té ženy. Vzala jí do ruky. Bylo jasné, že je to velmi mocná věc. Natáhla ruku a švihla s ní.
Osvítily jí světla a vedle ní se objevil třípatroví autobus. Kdyby neuskočila, nejspíš by jí přejel. Co se to děje? Pomyslela si. Zmateně zakroutila hlavou. V tu chvíli se jí hlavou hnaly různé otázky. Určitě spí. To, co se tady děje není přece možné. Něco se jí zdá.
Z autobusu vylezl kluk přibližně stejně starý jako ona. Cucal lízátko. Karen se pro jistotu štípla. Ucítila slabou bolest nad zápěstím. Takže nespí…
"Kam to bude…." Lízátko mu vypadlo z pusy při pohledu na mrtvou postavu.
"Volám ministra kouzel." Karen nevěděla co si o tom má myslet. Ministr Kouzel? Určitě se přeřekl, nebo ho špatně slyšela. Vůbec nevěděla co má dělat. Stála u třípatrového kouzelnického autobusu a u nohou jí ležela mrtvá žena. No to se jí povedlo. Viděla, jak ten kluk něco ustrašeně říká do nějakého zrcátka a pak se na ní udiveně podíval. Vypadalo to, že byl skoro stejně zmatený, jako ona.
"Nevim, co si zač, ale ministr kouzel mi nařídil odvést tě do Bradavic a poslat rovnou za ředitelem. Prej se všechno dá ňák vysvětlit." Kroutil hlavou a tahal jí přitom dovnitř. Ještě nikdy neviděla tak zvláštní autobus. Místo sedaček tu měly postele a připadalo jí to tady mnohem větší než si zvenku myslela.
"Tady všude je už plno. Budeš muset úplně nahoru. Ta hůlka je tvoje?"
"Ne, ta je tý…." Kývla hlavou směrem k mrtví.
"Aha, tak to jí můžeš zahodit." Karen jí vyhodila z otevřených dveří.
"Co jsou to Bradavice?"
"Děláš si ze mě srandu?" vykulil na ní oči. "Kolik ti je, že o nich nic nevíš?"
"Patnáct, můžete mi říct kdo jste a kam mě chcete odvést?"
"Ty mě úplně mateš, teď už tomu vůbec nerozumim. To je přece škola čar a kouzel a tebe máme dopravit k řediteli. Nekoukej na mě tak vyjeveně. Sám nevim o co tady de, ale Brumbál to bude vědět. A teď už di nahoru ať nezdržuješ." Rozhlédla se po autobusu. Všichni na ní zvědavě koukali. Bylo jí hrozně. Nějakej Brumbál, to byl asi ředitel té školy s ní chtěl mluvit. Po týhle noci už mě nic nepřekvapí. Pomalu vyšla po schodech. Stejně nemá kam jít, tak jaký by mělo smysl neodmítnout pohodlnou postel. Pak si ale uvědomila, že ta mrtvola tam pořád leží, otočila se. "Co budete dělat s tou mrtvolou?" zeptala se. Všichni ti podivní lidi si mezi sebou začali ustrašeně šeptat.
"Máme jí tu nechat a rychle ujet."
"To přece nemůžete!" řekla. Jak se někdo může takhle lhostejně stavět k lidskému životu! Probodla ho naštvaným pohledem.
"Hele,takhle se normálně k mrtvolám nechováme, ale taky se nám tu normálně neobjevuje patnáctiletá mudla, která si klidně může vlíst do kouzelnického záchranýho autobusu."
"Já se vás o to neprosila." Ohradila se Karen dotčeně.
"Ale Brumbál nás o to prosil a spíš budu poslouchat jeho než tebe, holčičko."
"Aby ses neposral, chlapečku." Zašeptala pro sebe.
"Já to slyšel," zaslechla, to už ale byla na hoře. Dalo jí práci než došla k nejbližší volný posteli. Jak zjistila, nebylo to až tak pohodlné. Záchranný autobus jel pěkně divoce. V jejím patře seděli jen tři další lidi. Nějaký chlap, chrápajíci někde vzadu a dva kluci. Oba se o něčem zaujatě bavily. Jeden měl rozcuchané černé vlasy a oříškový oči orámovaný brýlemi, ten druhý měl taky černé vlasy, konečky mu šahaly až k ramenům. Byl to snad nejhezčí kluk, kterého viděla. Ten druhý měl taky hezkou tvářičku. Kam se na ně hrabe Marek, řekla si a musela se pousmát. Všimli si jí a oba jí sjeli pohledem. Ten z delšími vlasy tomu druhému něco pošeptal a ten s úsměvem přikývl. Karen dělala, že to nevidí a sedla si na postel.
"Hej!" uslyšela za sebou. Tázavě se na ně otočila.
"To kvůli tobě byl dole takovej povyk?" zeptal se ten s delšími vlasy.
"Jo." Řekla prostě. Neměla chuť se s nikým vybavovat. Oni to ale asi nepochopily. Krátce se na sebe podívali. Popravdě čekali jinou reakci. Obvykle když se nějaké holky na něco zeptali, začervenala se a začala mluvit o čemkoli, jen aby je zaujala. Vstali a sebevědomě si sedli k ní na postel. Karen zvedla obočí a nechápavě se na ně podívala.
"Nepamatuju si, že bych vás zvala." Vůbec je to nevyvedlo z míry. Slova se ujal ten brýlatý.
"Já sem James, a tohle je Sirius."
"No a?"
"No a jak se menuješ ty?" zeptal se Sírius.
"Karen."
"Karen toho moc nenamluví, viď Jamesi." Ten se na ní jakože zamyšleně podíval, "Možná je stydlivá."
"Hele, ráda bych se trochu vyspala, takže vystřelte z mojí postele!"
"Tak není stydlivá, jen trochu nezdvořilá." Usmál se James. Sírius si vyložil jednu nohu na postel a ruku si opřel o koleno. Do oka mu spadl pramen vlasů. Každá jiná holka by se při pohledu na něj mu vrhla kolem krku. Karen ale měla vážně jiné starosti a ty dva kluci jí začali štvát.
"Co ode mě sakra chcete? Mám dost blbou náladu, neradim vám…" autobus zprudka zastavil a Sírius "omylem" spadl na Karen a povalil jí. Nemohla se nijak bránit. James se pobaveně zasmál. Síriusova tvář byla jen několik centimetrů od té jeho. Díval se jí do očí. Ona se na něj vystrašeně podívala. Takhle blízko vedle kluka nikdy nebyla a už vůbec ne v tak bezmocné pozici. Všiml si jejích rozpaků. Se slovy "promiň" z ní slezl. Neodpustil si trochu ironie v hlase. Vstala z postele. Jestli rychle nevypadnou, vážně se naštve. "Kretén" zamumlala, sundala si ze zápěstí gumičku a zuřivě si udělala drdol. Už otvírala pusu, aby je poslala někam, ale Sírius byl rychlejší: "Rozpuštěný ti sluší víc. Tak hezký vlasy jako ty nemá snad ani Lyli."
"Tak to bych se hádal," zamračil se na něj James. Tak teď už byla opravdu dost vytočená.
"Co si sakra o sobě myslíte?!" oba užuž otvírali pusu, ale Karen je předběhla. "Vůbec se neznáme a vy mě začnete klidně nehorázně balit a porovnávat mě s ňákou Lyli.." zaskočeně se na sebe podívali. "Před chvílí sem utekla z domu, omylem zabila ňákou ženskou…"
"Hmm…Tohle stihnout za jeden večer…máš můj obdiv." Poznamenal ironicky ten s delšími vlasy. Karen ho ignorovala.
"No a teď se vezu divnym autobusem do školy čar a kouzel, o který sem nikdy neslyšela. Zažila sem nejdivnější den v životě a vy si myslíte že mám náladu na nějaký kluky, který zřejmě nemaj co dělat.." Karen se zabodla pohledem plným výčitek do Siriusova. Připadala si tak hloupě, a to všechno kvůli nim… Do očí se jí začali drát slzy při vzpomínce na domov, ze kterého utekla a na situaci, v níž se nachází. Zamrkala, aby se jí nezačali třeba smát, že brečí.
Teď zas byly v rozpacích Sírius s Jamesem. Najednou na svém rameni ucítila něčí ruku, jak jí nejistě poklepává po zádech. Podívala se trochu překvapeně na Jamese. Zhluboka se nadechla, aby zadržela probouzející se pláč. "Skvělej den." Poznamenala nasupeně. Sedla si vedle Siriuse a z druhý strany se posadil James.
"Co se vlastně stalo?" zeptal se Sírius. Ironický tón se mu z hlasu vytratil.
"Já…seděla sem na chodníku a najednou se ozvala hrozná rána, zničehonic přede mnou objevila postava v kápi.." Podívali se na sebe: "Smrtijed." Pronesly společně.
"Co? Vy víte kdo to byl?"
"To je teď jedno, pokračuj." Vyzval jí James
"No, namířila na mě ňákym klackem a řekla něco hrozně divnýho. Všude kolem mě byla najednou zelená záře a já cítila hroznej tlak, málem sem se udusila. Pak to zmizelo a ona ležela na zemi mrtvá. No a pak sem vzala do ruky tu věc a málem mě přejel tenhle autobus."
"Ty si…mudla?" zeptal se jí nejistě James.
"Cože? Co to je?"
"Ty o nás vůbec nic nevíš a přitom s tebou chce mluvit sám Brumbál? To nechápu. Je to dost divný. Nevzpomínáš si co ta postava řekla? "
"To si teda vzpomínám, řekla avadakedavra." Oběma poklesla brada.
"To není možný…" zašeptal Sírius. "To nedává smysl. Mudla, která přežila nejmocnější kledbu…"
"Kdo je ten mudla?"
"Někdo, kdo neumí čarovat." Řekl Sírius netrpělivě.
"Tss, vy to snad umíte?" řekla Karen posměšně. Sírius se zvednul a vytáhl hůlku.
"To ne, Siriusi, vyhoděj tě ze školy."
"No to určitě, nebudou vědět, kdo to udělal, je tu spousta čarodějů."
"Ty máš stejnou hůlku jako ona!" řekla Karen překvapeně.
"Má jí každej kouzelník." Vysvětlil James. I přesto, že vlastně nikdy neviděla nikoho kouzlit, bylo jasné, že v tomhle je Sírius zkušený.
"Expelliarmus!" Z Jamesovi kapsy vyletěla hůlka a Sirius jí mrštně chytil.
Karen nemohla uvěřit svým očím. Existujou kouzla! Existuje jinej svět a ona udělá všechno pro to aby v něm mohla zůstat.
"To je úžasný, ukaž mi ještě něco." Sírius se zasmál. "Nikdy bych nevěřil, že hezkou holku sbalim na primitivní čáry."
"Hej, kde si vzal že si mě sbalil, to by ses musel ještě hodně snažit."
"To já budu." Usmál se na ní vyzývavě Sírius. Na to udělal další kouzlo.
"Accio kufr." Jeho kufr vzlétnul do vzduchu a přistál mu u nohou.
"Tak jak to s námi vidíš teď?" Chytil jí za ruku a vytáhnul jí z postele. Vzala ho i za druhou a pomalu se k němu přibližovala. "Myslím, že z nás budou dobrý kamarádi." A dala mu lehkou pusu na nos. "Ale né," řekl Sirius naoko zklamaně.
"Ty to skousneš, zlato." Zasmála se Karen. Sírius jí hravě plácnul po zadku. James si zatím hrál se zlatonkou a občas se podíval na ty dva a pobaveně se ušklíbl. Proč ho Lyli tolik nenávidí, povzdechl si.
"Héj, mudlo!" to na ní volal ten kluk zezdola. Seběhla dolů.
"Co je?"
"Vystupuješ, jsme v Bradavicích." Karen vyhlédla ven. Rýsoval se tam obrovský hrad.
"Jak se tam ale dostanu?"
"No jo.." zamyslel se.
"My jí tam doprovodíme," nabídli se James se Siriusem.
"No to je dobrej nápad, Brumbál proti tomu určitě nebude nic mít." Sírius kývnul, jakože souhlasí a chtěl si přivolat kufry.
"Můžu to zkusit?" Zeptala se. Sírius se ušklíbl.
"Vždyť si to nikdy nedělala a si mudla…nemáš šanci."
"No a? Mudlové jsou snad tupější než kouzelníci?" zvedla obočí.
"No…tak trochu." Přitakal a podal jí hůlku. Karen s ní mávla jako předtím Sírius a zavolala: accio kufry." Na to se oba kufry vznesly a přilítli jí k nohám. Vítězoslavně se podívala na Siria, ten je nevěřícně koukal. "Ty si fakt zvláštní, divim se, že nechodíš do Bradavic."
"Hele, měly bysme jít. Brumbál nás už určitě čeká." A tak se vydali k hradu. Došly k velké bráně ve zdi, postavená kolem celého hradu. Zkusila je otevřít. "Je zamčeno." James už namířil na bránu hůlkou, ale než to udělal, Karen už švihla hůlkou a brána se otevřela.
"Jak to že znáš zaklínadlo?" vytřeštil oči James.
"Neznám, jen sem chtěla aby se to otevřelo." Pokrčila rameny Karen.
"Jestli nám Brumbál neřekne co si vlastně zač, asi ho uškrtim. Začínáš mě vážně dost zajímat." Karen se usmála
"Věřte mi, že vy dva ste pro mě mnohem zajímavější, právě teď ste asi jediný lidi na světě, který mám ráda."
"To na tom nejsi zrovna nejlíp, co kamarádky?"
"Kdybys věděl jaký husičky kolem mě chodí, nedivil by ses mi. Samí blbí blondýny."
"Hmmm, tak to by se Siriusovi líbilo, co?" zasmál se James.
"To není pravda, mě se líbí brunety." Bránil se Sírius
"Vážně? Zatim si chodil jen asi s jednou brunetou, jinak to byly samí blondýny a že jich bylo hodněm," mrknul na Karen. Sírius ho shodil do trávy. "To odvoláš."
"Ale, ty nechceš před Karen přiznat, že si všeobecně známej sukničkář? Stejně se to dozví."
Sírius se na něj vrhnul. Zul mu obě boty a zahodil je daleko k vrbě mlátičce.
"No to nemyslíš vážně, jak se teď mám asi dostat k hradu?!"
"To je tvůj problém."
"Počkej, pučím ti svoje," řekla Karen
"No to určitě, takoví botičky mám na sebe nazout?"
"Tak já je zvětšim," Karen namířila na boty, ozářila je bílá záře a boty byly větší."
"Ne..Já už to nebudu řešit, stejně je mi to k ničemu." Obul si boty.
"Sou mi trochu velký, ale lepší než malí. Dík."
"Ale v čem pudeš ty?" zeptal se Sírius. V Karenině tváři se mihl šibalský výraz.
"No protože si Jamesovi ztratil boty ty, asi mě budeš muset přenést." Na nic se neptala a skočila mu na záda. Sírius se málem svalil na zem, pak jí ale chytil za nohy se slovy: "Jakoby na mě nic nesedělo, kolik vážíš? Třicet i postelí, ne?"
"Ty budeš za chvíli mluvit jinak."
"No to určitě, klidně tam s tebou doběhnu." A rozběhnul se. Nesl jí s takovou lehkostí. Musela uznat, že se jí docela líbil, ale nechtěla to moc dávat najevo. Bála se, že je to frajer jako Marek, který jí po týdnu pustí k vodě. A ona se nechtěla spálit.
"Nepočkáme na Jamese?" Sírius se teda zastavil. James byl někde vzadu. Nehodlal za nimi běžet jak pejsek. Už zase si hrál se zlatonkou. Siriu pustil Karen na zem.
"Už máš dost, co."řekla, když dopadla na mokrou trávu. Svítalo, takže na trávě byla rosa.
"Ne, jen ti chci vidět do očí." Udělal pár kroků k ní. Začala couvat. Chtě, nechtě jí polilo horko. Co to se mnou je, nikdy sem v přítomnosti kluka neměla žádnej problém. Zastavila se o kmen vysokého stromu. Jaký hovadí sem vysadilo ten blbej strom!
"Máš krásný oči, řekl ti to už někdo?" řekl Sírius nevině. Pohled mu sjel na její rty. Třásla se. On zavřel oči a…vzpomněla si jak James říkal, jakej je Sírius sukničkář. To jí rychle probralo. Odstrčila ho. "Takhle to zkoušíš na každou holku, co?"
"Na každou ne, jen na tu co se mi líbí."
"NO jasně! To je moc vtipný. Holku sbalíš, užiješ si a zas jí odhodíš, viď!"ani si neuvědomila, že zvýšila hlas.
"No tak to trochu přeháníš ne, vážně si myslíš , že sem takovej? Kdybych si chtěl užít, můžu to udělat kdykoliv jindy. Nouzi o holky vážně nemám. Kromě toho bych se k tobě choval úplně jinak." Karen na něj nevěřícně koukala. Byl tak odporně sebevědomej. Připomněl jí Marka. "Ty sebevědomí prase!" zaječela. Už otvíral pusu, že jí něco odsekne, ale koutkem oka uviděl blesknutí zlatonky. James zavolal: "Co na sebe tak zíráte?" Pak si všiml, že něco není v pořádku. "A je.. tak radši pudem, ne?
"Jo, radši jo,"řekla aniž by spustila ze Siriuse oči. Ten jí to stejně intenzivně oplácel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Corny Corny | Web | 20. července 2007 v 19:31 | Reagovat

Ahoj. U mě na blogu je bleskovka, je lehká tak se pls zapojte. je to pro mě moc důležitý. Vyhrává každej! Díky :)

2 Minoka Minoka | E-mail | Web | 6. ledna 2008 v 23:31 | Reagovat

zacina sa mi to fakt pacit

3 Neviditelna Neviditelna | E-mail | Web | 12. ledna 2008 v 18:38 | Reagovat

Super, ale vazne je Sirius taky suknickar? Kto to vlastne vymyslel, ja si nepametam, ze by o tom pisali v nejakej knihe. Som zvedava, ako to bude dalej.

Inak super kapitola.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama